Cesta do temnot - pozastaveno

Kapitola 2. - Neznámý

Ahoj, určitě jste si všimli, že tak nějak průběžně doplňujeme kapitoly, ikdyž přes týden moc nestíháme (kvůli škole a tak :/ ), ale nebojte, určitě se budeme snažit přidávat kapitoly častěji ;) . Ale pravděpodobně to bude nepravidelné, třeba 4 dny nic a další den třeba celá kapitola :P .

PS: Na obrázku je Beth, jak si ji přibližně představuju :) . Adelclarin má u své kapitoly taky svojí představu, tak se nezapomeňte mrknout :P .

_____________________________________________________________________

Beth:

Valila jsem na tu scénu přede mnou oči jak vyoraná myš... fajn, to je vzhledem k situaci celkem ujetý přirovnání. Co to mělo být?! Už jsem se začala zvedat zpoza popelnic, ten bezďák byl rozpláclý na zemi jako by ho zmlátil minimálně rozzuřený dvoumetrový bulldog a ne neškodná miniaturní myš v .... županu.

Když v tom jsem se znovu přikrčila, protože jsem napravo od sebe zaslechla nějaký šelest. Mírně jsem pootočila hlavu tím směrem. Klidně bych se nedivila, kdyby tam byla další bojová krysa jako ta s kartáčkem. Z poza popelnic a všeho možného smetí, co sem lidé vynášejí, se začalo něco pomalu zvedat. Zatajila jsem dech....

A vzápětí úlevou vydechla. Byla to jen Jael. "Proboha Jael, kam ses poděla? Málem jsem tu dostala infarkt! Konečně tě vidím." S ohromnou úlevou jsem se za ní rozeběhla a po očku sledovala slizáka. "Ještě jsem se stihla schovat, a ehm.." výmluvně se na mě podívala a tak na půl se otočila za sebe, odkud se vynořila další postava.

Jael:

Asi po dvou minutách jsem se z toho prapodivného výjevu vzpamatovala. Dokonce jsem si vzpomněla na to, že pořád nevím, kdo mě do tohohle "úkrytu" zatáhl. Pomalu jsem se otočila a nevěřila vlastním očím - přede mnou stál ten nejúžasnější kluk, jakého jsem kdy viděla.Měl tmavě hnědé oči, snědou pleť a tmavě hnědé vlasy. Zajímavé ale bylo to, že jsem měla neskutečnou chuť mu jednu vrazit! Fakt nevím, kde se to ve mě vzalo, prostě to tak bylo.

Odhodlala jsem se a vyšla ze stínu. Beth málem omdlela, jak se mě lekla. No zas tak hrozně snad nevypadám! Pro jistotu jsem se oprášila snažila jsem se trochu si uhradit vlasy, ale moc mi to nešlo. "Ještě jsem se stihla schovat, a ehm..." za mnou se vynořil ten kluk. Beth leknutím nadskočila a přidušeně vykvikla. Ani jsem jí to neměla za zlé. "No tak tedy...tohle je..." kdo vlastně? "Dennis." dořekl za mě větu ten kluk. Moje něj kámoška na něj poulila oči, div jí nevypadly z důlků.

Přidušeně jsem se uchechtla. "Je šíleně ohleduplný!" řekla jsem ironicky a dodala "Představ si, že si pod pojmem záchrana představuje udušení! A ani se ti nedivím, že ses ho lekla, fakt vypadá příšerně!". Asi mi hrabe....to bude nejspíš tím kafem.....ale že by bylo až tak silné? Z myšlenek mě vytrhla Beth když se ustrašeně zeptala, jestli bychom neměli jít, než se ten chlap probudí. "Jo, jo měli bychom jít...tvoje mamka bude mít strach." "Domů nepůjdete!" řekl ten pitomec, co mě málem uškrtil "A kdo nám v tom zabrání, hmm? Počkat! Nic neříkej a tu svou legendární hlášku 'Já!' si někam strč!" doporučila jsem mu a otočila jsem se k němu zády a vykročila. Cítila jsem, jak mi něco tupě narazilo do hlavy. Chtěla jsem se otočit, ale než jsem se o to pokusila, zhroutila jsem se na zem.

Beth:

Ozvala se dutá rána. "Jael!" vyjekla jsem a vrhla se k padající postavě přede mnou. Zhroutila se na zem jako hadrová panenka. Ihned jsem jí změřila pulz a matně slyšela její mělký těžký dech. Ani se nepohnula, jen tak ležela v bezvědomí na zemi mezi vším tím prachem a kdo ví čím ještě (to bych raději nezjišťovala).

"Cos jí to provedl?!" zařvala jsem na toho idiota, co jen tak praští holku. Vzhlédla jsem k němu a uviděla jak je mírně předkloněný a spouští ruku s těžkou hroudou něčeho co snad v minulosti bylo kvádrovitého tvaru... no to snad ne, to je CIHLA?! S kamenným výrazem si mě měřil, zatímco jsem ho propalovala zuřivým pohledem. "Bylo to nutné." odpověděl ledově. A to mě dožralo ještě víc "To nemyslíš vážně! Nutné? Nutné?! Myslíš, že je nutné někoho praštit cihlou když se ani nemůže bránit?!" Radši jsem nezmínila to, jak Jael jednou kopla do rozkroku úchylného spolužáka, který už to trochu přeháněl. Moc by to nezapadalo do pojmu "bezbrannost".

Očividně mu došla trpělivost. "Tak hele, já se vám jen snažím pomoct! A co za to dostanu? Jedno velký ho -" "A jak máme vědět, že nám chceš pomoct, když nic nevysvětlíš, chováš se jak buran a navíc toho, komu chceš pomoct omráčíš?!" skočila jsem mu do řeči. "Fajn, vyhrály jste, jdete domů - sbalit si." Pohodil nakvašeně rezignovaně rukama. "Na vysvětlování bude času dost, ale teď tu vážně nemůžete zůstat, je to tu pro vás nebezpečnější, než si vůbec dokážete představit."

Popadl Jael, hodil si ji přes rameno a odešel k autu, kterého jsem si předtím nevšimla.

Jael:

Konečně jsem se začala probírat. Pořád jsem měla víčka jako z olova, ale začala jsem vnímat dění kolem mě. Cítila jsem, že mě někdo nese rychlým tempem. Nejspíš to byl muž podle toho, jak měl vypracované svaly na hrudníku a na rukou. Začala mi být zima. Otřásla jsem se a ruce neznámého mě přitiskly k jeho hrudi. Pokusila jsem se otevřít oči. Jen mi slabě zacukaly víčka, ale neotevřely se. "Promiň, ale bylo to nutné." zašeptal mi neznámý do ucha. Konečně jsem si vzpomněla - ten kluk byl Dennis. Ten co mě omráčil.

Když mi konečně došlo, kdo je ten kluk, začala jsem sebou mlátit. Bohužel to bylo jen chabé cukání. "Klid. Uklidni se sakra!" už mu nejspíš docházela trpělivost. Já se neuklidním! pomyslela jsem si a škubla jsem silně sebou. Konečně se to povedlo, ale moc jsem to nedomyslela. Spadla jsem na tvrdý beton a něco ostrého mi projelo bokem. Zakřičela jsem bolestí. "Proboha! Šššš! Teď to bude bolet, vydrž!" mluvil na mě, ale já jsem se propadla čím hloub do temnoty. Bolet víc než zrada? pomyslela jsem si a pak mě temnota pohltila.

Beth:

Očima přilepenýma na beton jsem zahanbeně následovala Dennise s bezvládnou Jael. Jak to, že mě dokázal přimět abych ho následovala? To pro mou poměrně hádavou povahu nebylo typické. Když začal Dennis něco mumlat střelila jsem k nim pohledem, ale to už jsem stihla akorát zachytit padající Jaelinu siluetu, načeš následoval ostrý výkřik plný bolesti. Spadla na bok do černé kaluže která se v měsíčním světle matně leskla.

Popoběhla jsem k nim, a připojila se k Dennisovi, který vedle Jael klečel a rychlým zkušeným pohybem něco vytahoval z jejího boku. Pozdě jsem si uvědomila, že "kaluž" ve které ležela nebyla voda, ale stále zvětšující se skvrna Jaeliny krve. "Proboha" hlesla jsem když jsem uviděla, že věc co Dennis vytáhl byla bezdomovcova dýka až po rukojeť zalitá krví. Podlomily se mi kolena a dopadla jsem na kolena vedle ní. Dennis odhodil dýku a šeptem pořád naléhavě opakoval "Vydrž.." . Chtěla jsem uchopit dýku a odřezat si kus trička abych mohla Jael trochu ránu zavázat než vyhledáme pomoc, ale on se ke mě otočil a naléhavě mě zastavil. "Ne! Je otrávená!" Vážně jsem viděla v jeho trochu vyděšených očích... upřímnou starost o Jael?

_______________________________________________________________

Tak a druhá kapitola je za náma ^^ . Doufám že Vás moc nešokovalo, jak jsme Jael trochu "přiotrávily" :D . Co myslíte, jak to bude pokračovat? Máte nějaký nápad na novou postavu, vývoj děje atd. ? Můžete nám napsat do komentářů. Budeme rády za každý koment a Vote :) . Děkujeme, že čtete náš příběh ^-^ .