Cesta do temnot - pozastaveno

Kapitola 9. - V záři měsíce

Tak a nová kapča! :D Tentokrát jsem ji psala já, a že mi trvala xD . No, snad se bude líbit ^^ .

____________________________________________________

Beth:

Vyčerpání. Zmatení. Šílená bolest vystřelující  z ramene a levé půlky obličeje, která mi neustále vháněla slzy do očí. Takhle bych mírněji popsala pocity, které mnou momentálně zmítaly. Jak jsem viděla, ostatní na tom nebyli o moc líp. Tyler složený na zemi jako hromádka neštěstí a Jael ležící mezi hustým travnatým porostem. Já sama měla co dělat, abych se udržela na nohou. 
Ohlédla jsem se k místu, které všechno tohle zapříčinilo. 

Dříve obrovský kulatý otvor v zemi sahající několik metrů hluboko, byl nyní zavalen hromadou suti, balvanů a zpřetrhaných kořenů stromů. Celé to vypadalo jako menší kráter po útoku tlapy obra. Posadila do příjemně měkké trávy, která mi zrovna připadala, jako nejjemnější věc na světě. Věřte mi, oproti šutrům, co vás všude tlačí (kterých jsme si v té kobce užili až až) je tráva velký rozdíl.

Všude bylo ticho, což bylo pro noc poměrně neobvyklé, protože za tmy jdou obvykle slyšet sovy, šumění stromů a porostu, kterým se různí tvorové prohánějí buď jako lovci, nebo jako kořisti. Znám to z doby, když jsme s tátou jezdili do lesa na malou, trochu zastaralou chatu. Pak jsme se přestěhovali přímo do rušného města (které se nevyrovná poměrně klidnému předměstí) a na chatu se dost často zapomínalo. 

Ale zpět do reality.

Kdyby vedle mě Jael s Tylerem těžce neoddychovali (nemyslím, že by spali, spíš neměli sílu jinak reagovat, ostatně ani já zrovna nepřekypovala životem) , myslela bych si, že jsme se ocitli v nějaké mrtvé části lesa. Uznejte, všude ticho.. není to divné? Ale moc jsem se tím nezabývala, momentálně bylo hlavní prioritou vypadnout odsud.
Kdo ví, co se stalo s tou Bestii. Navíc jsem si dělala starosti o ty dva.

Ve všudypřítomné tmě kterou aspoň trochu prozařovalo měsíční světlo, které se dokázalo prodrat i přes ty nejhustější shluky větví jsem rozeznávala jen jejich siluety. Napravo kousek ode mě jsem rozpoznala Tylera a za ním Jael. Začala jsem si rekapitulovat zranění, abych měla aspoň představu, jakou máme šanci na útěk.

Sama u sebe jsem zjistila, že mám vykloubené rameno, kterým když jsem byť jen mírně pohnula, vystřelilo bolestnou vlnu do celé ruky a těla. Studený, i když jen mírný vítr který profukoval mezi stromy a keři  mě bolestivě bodal do levé tváře, jako kdyby mi někdo nasypal na sedřený obličej písek a sůl a ještě ho zadíral hlouběji. 

  Asi vteřinu předtím, než jsem tam dole upadla do bezvědomí jsem slyšela křupnutí, ze kterého běhal mráz po zádech. Tehdy Tylera a mě odmrštila jedna z Bestií a teď jsme mu musely pomáhat se vyšplhat sem nahoru. Musel mít něco s nohama a navíc jeho ruka byla zkroucená v nepřirozeném úhlu. Měl nesčetně mnoho podlitin, modřin a krvavých šrámů, z některých nově vytvořených - díky útěku padajícím kamením - ještě teď vedly krvavé cestičky. Když jsem se na něj pořádně zahleděla a snažila se proniknout mlžným oparem, který mi obestíral zrak, jsem zahlédla něco trčet z lýtka. Vyděsila jsem se a honem se k němu přisunula. Doteď jsem si nevšimla, že má lýtko probodnuté čímsi ostrým a zažloutlým. Z blízka jsem rozeznala, že se jedná o nějakou kost, které byly všude v "kobce" rozházené. Nevěděla jsem, co s tím, a radši jsem do nerýpala. Místo toho jsem se ještě zaměřila na kamarádku.  

Jael, kterou šlo v matném světle docela rozeznat, měla ošklivě poraněnou nohu. Dost jsem se divila, jak s ní dokázala vůbec hýbat a už vůbec jsem nechápala, jak dokázala uniknout padající suti a ještě půl cesty pomáhat Tylerovi. Jednu nohavici kalhot měla celou potrhanou, pravděpodobně od ostrých drápů Bestie, která ji táhla. To ale nebylo všechno. Měla na ní hodně hluboké řezné rány, ze kterých tekly stužky krve a celá byla ještě dost sedřená. Navíc jsem měla podezření, že by mohla mít na té noze ještě nějaké jiné zranění, které nejde na první pohled vidět, jak se snažila s ní nehýbat. Pravděpodobně v mí měla ještě zadřenou nějaké miniaturní kamínky ze země. Vždycky když se nějak pohnula, zatnula zuby a střelila po ní pohledem. Na pár částech těla měla sedřenou kůži, jak ji stvoření táhlo po tvrdé kamenité zemi. A jako by toho nebylo málo měla  celé pravé ucho krvavé, asi se jí s ním něco stalo, když se začaly tunely bortit a všude proběhla tlaková vlna, jako když někdo odpálí dynamit. 

"Musíme jít." řekla poprvé Jael.

"Jo, jen..." a zahleděla jsem se na Tylerovo lýtko. Střelila jsem pohledem k Jael pro ujištění. Ta jen s pochopením přikývla a já opět sklonila zrak. Natáhla jsem ruku.
"Promiň" řekla jsem tiše Tylerovi, který na mě upřel černé oči, ve kterých se odrážely stíny hvězd. Zřejmě pochopil, co jsem měla v úmyslu, protože celý strnul a napjal se.
Do toho. Naznačil němě. Nadechla jsem se...

..... a vyškubla jsem mu zabodnutou kost z lýtka. Čekala jsem výkřik, nebo tak něco, ale nic se nestalo. Vypadá to, že i jeho to překvapilo.
"Vůbec jsem nic necítil.. ani vůbec necítím nohy..." zamumlal.  

Jael mi honem hodila nějaký kus látky. 
"Je to kus pokrývky, do které jsem se zabalila, když jsem šla za vámi. Když mě Bestie táhla k vám, asi se nějak roztrhla." dodala na vysvětlenou.

"Díky." zamumlala jsem. To už jsem Tylerovi zavázala nohu. Přesto mu hodně krvácela a krev si razila cestu i ne moc velkým kusem přikrývky.  Bude to ale muset stačit. Ze suti za námi jsem neměla moc dobrý pocit a co jsem si nejvíc přála bylo vypadnout odsud. 

"Jael, můžeš s tou nohou vstát?" zeptala jsem se s obavami a mrkla na její zkrvavenou nohu.

"Jo, můžu." sice docela váhavě, ale přece jen vstala  a šla mi pomoct podepřít Tylera. Ten akorát zatínal zuby. Mít probodnutou nohu skrz na skrz není asi moc pěkný zážitek. S obavami jsem se zadívala na ty dva.

Oba dva měli aspoň jednu nohu v dost špatném stavu, jak se jen dokážeme nějak vybelhat z lesa?
Pomalu jsme postupovali lesem, až zavalenina nešla vidět. Tma byla čím dál hustší a měsíční světlo pronikalo větvemi čím dál míň. Pokud se mi předtím zdál les jako mrtvý, tak teď to bylo hotové pohřebiště.   

Nikde se neozval žádný zvuk, jen jediné co vydávalo zvuk, byly naše kroky šustící v trávě a spadaným listím. Šli jsme nejrychleji jen jak jsme mohli, ale moc nám to nešlo, vzhledem k našim zraněním. Všichni jsme toužili se akorát dostat domů.

Když najednou se před námi rozprostřela mýtinka, na které bylo plno neforemných hromádek.
"Co to je?" zeptala se Jael a ukazovala na nejbližší hromádku. Z bližšího pohledu jsme zjistili, že je to rozpárané nějaké nebohé zvíře. Je tu plno mrtvých zvířat. Otřásla jsem se. Byl to příšerný pohled. Všude se povalovaly mrtvé různě velké zvířata, buď nijak neporušená, nebo s rozsápanými hrdly, vyhřezlými vnitřnostmi a dalšími. Chtělo se mi z toho zvracet.

"Koukněte!" zavolala jsem na Jael a Tylera a ukázala na jeden krvavý kmen stromu.

Už přicházím 

________________________________________________________

A na další kapitolu si budete muset počkat :D tohle je zatím taková "předzvěst" příští kapitoly, takže se tady nic moc nestalo. Ale i tak se snad líbila :D jako vždy budeme rády za každý koment a Vote ^^.

Jinak budeme zveřejňovat původní verzi CDT někdy ze 4./5. třídy, protože adelclarin už má víc jak 50 Vote. Budou se objevovat ve Vzpomínkách, tak se na ně nezapomeňte mrknout ^^ . Až vydáme 1. část originálu, ještě zveřejníme oznámení :D .