Little secrets CZ

Osmá

Protože nechci kazit konec, tak píšu autorskou poznámku na začátek. Objeví se dvě nové postavy a ty jsou na obrázku. Ignorujte logo Doctor Who, lepší obrázek jsem nenašla :D

Cindy kráčela cestou zavěšená do Roberta a přitom si s ním živě povídala. Na místo se dostali za necelých dvacet minut a to už byla zábava v plném proudu. Pomalu se už stmívalo, a bylo už dost chladno, takže si s sebou dívka vzala přehoz přes ramena.

Když William říkal, že tam bude pár jeho známých, určitě nelhal. Bylo tam dost Skotů, a když říkám Skotů, myslím tím národnost, nikoli dobytek. Možná devět mužů různého věku v kiltech a přibližně stejný počet žen. Robert, který si na podobné věci už docela zvykl, to přešel bez mrknutí oka, sundal si kabát a usmál se na Cindy. Ta mu úsměv oplatila, přijala jeho rámě a vstoupila do místnosti.

"Cindy!"

Ozval se ženský hlas a dívka se otočila. Naproti ní běžela blonďatá žena, tedy spíš dívka, krásná, a usmívala se.

"Louise!"

Obě přítelkyně se objaly, zatímco Robert stál trochu nepatřičně bokem a přemýšlel, co má říct nebo udělat. 

"Ani nevíš, jak ráda tě vidím, Lou.  Jak se máš?"

"Dobře. A víš co?"

Řekla, zvedla levou ruku a zamávala jí před obličejem své společnice. Na jejím ukazováčku se třpytil prstýnek.

"Tak on to konečně udělal!"

Zasmála se Cindy a pak si uvědomila, že Robert pořád stojí vedle ní.

"Oh, počkej. Lou, tohle je pan Robert Battle. Roberte, tohle je Louisa Astonová. Tedy, ještě Astonová."

"Budoucí Singerová."

Poznamenala blondýnka a usmála se ještě víc. Robert mírně kývl, ale než stačil cokoli říct, objevil se vedle jiný muž.

"Lou?"

Poznamenal a usmál se. Vysoký, hnědovlasý, s ostrými rysy, na první pohled ne příliš hezký, ale přesto krásný. Pro ni určitě.

"Těší mě."

Kývl na Roba poté co se pozdravil s Cindy.

"Jsem Ian Singer."

Přestavil se a podal mu ruku.

___________

"Bolí mě nohy."

Postěžovala si Cindy a sedla si na lavičku. Venku už bylo chladno, ale i tak tu bylo lépe než uvnitř.

"Tak jste neměla tak tančit."

"Když mě to baví."

"To si ale trochu odporuje."

Robert si sedl k ní a sledoval, jak si dívka natahuje nohy.

"Ale tančíte skvěle."

Usmál se on.

"Díky. Víte mám to v rodině."

"To jsem si jistý. Váš ctěný pan otec..."

"Můj ctěný pan otec?"

Zasmála se a zadívala se mu do očí.

"Skáče jako zajíc. Vážně se divím, že si o něm pořád myslíte, že je ctěný."

To už muž nevydržel a zasmál se.

"Vy dva mezi sebou máte velmi zvláštní vztah."

"To máme. Víte, potom, co umřela máma..."

Chvíli se odmlčela.

"Prostě se potom složil. Víte, on ji strašně miloval. Nikdy mi to nedošlo, až potom. Byla jsem to jediné, co mu zbylo. To je ten důvod proč jsem si ještě nikoho nenašla."

"Ale teď už není sám, ne?"

"Jak to myslíte?"

Teď se dívka trošku zamračila a on se zasmál.

"Neříkejte mi, že to nevidíte."

"Co, prosím vás?"

"No, to co je mezi ním a tou.. Jak se jen jmenuje... Helen."

Cindy celá ztuhla.

"Ne. Ne, to určitě..."

V myšlenkách si projížděla každý rozhovor jejího otce a Helen a snažila se najít důkaz, že mezi nimi doopravdy nic není. A popravdě řečeno, moc jí to nešlo.

"Na tom není nic špatného."

Poznamenal on po chvíli a pořád z ní nespouštěl oči.

"Ne, to není, jen si nemyslím, že by ti dva..."

"Já si myslím, že je to dost očividné."

"Pojďme se bavit o něčem jiném."

Najednou jakoby se probudila a znova se usmála.

"Co vy?"

"Já?"

"Ano, vy. Jak se vám tu líbí?"

Robert se trochu pousmál.

"Líbí."

"A co nejvíce?"

"Vy."

Vyklouzlo mu dřív, než si uvědomil, že to říká nahlas. Cindy na něj chvíli zírala s vykulenýma očima a jen mlčky lapala po dechu. Nemohla uvěřit, že to řekl.

"Tak... To mě těší."

Dostala ze sebe po chvíli, ale neznělo to moc přesvědčivě. Robertovi se konečně vrátila řeč a začal mluvit. Když už začal, tak to i dokončí.

"Cindy, poslouchejte mě. Nikdy jsem nepoznal někoho jako jste vy. Jste ta nejkrásnější bytost v celém širém světě. Miluji vás."

"Já vás taky."

Zašeptala a naklonila se k němu. Jejich rty se střetly. Poprvé jen letmo, snad bojácně, ale podruhé už to nebylo tak opatrné. Robert si ji přitáhl k sobě, prohloubil polibek a ruce jí položil na záda, zatímco ona mu vjela prsty do vlasů a jen spolupracovala. V tu chvíli jakoby nic jiného neexistovalo. Tlumená hudba, mrazivý vítr, to všechno zmizelo a jediné co vnímali, byl ten druhý.