Little secrets CZ

Jedenáctá

Cindy a Robert procházeli úzkou uličkou tvořenou keři. Drželi se za ruce a povídali si, když tu je vyrušil jakýsi hovor.

"Takže nikdy?"

"Ne, nikdy. Ani jsem nezačala."

Odpověděla Helen Williamovi a tato, pro nás druhá dvojice se vynořila ze zatáčky. Cindy zatáhla svého společníka do nejbližší vedlejší uličky. Muž pochopil a přitiskl se na keř vedle ní. Pan Dancroft pokračoval.

"To mě mrzí."

"Nemusí. Teď mám vás. Tedy tebe."

Usmála se Helen a políbila ho na tvář. Dívka schovaná v houští to všechno viděla, zalapala po dechu a trochu couvla.

"Neslyšela si něco?"

Zvedl obočí a udělal krok jejich směrem. Rob neváhal ani vteřinu, chytil ji za ruku a pobídl ji k běhu.

"Pojď!"

Dívka se ihned rozběhla, ale její otec taky.

"Stůjte!"

Nikdy si neuvědomila, jak dobře ten muž běhá, protože ji během pár kroků dohnal a natáhl se po ní. Chytil ji za volnou ruku a tak se Cindy trhnutím pustila Roberta a spadla na zem.

"Cindy Dancroftová, vysvětlíš mi, co jsi dělala v tom křoví?"

Zeptal se Will typicky otcovským tónem a zamračil se.

"Procházela se. Se mnou."

Přispěchal jí Rob na pomoc a přitom jí pomáhal vstát. Helen stála opodál jako přikovaná a mlčela. Cítila se teď stejně jako Cindy. Přistižená při činu.

"Procházela?"

Zvedl starší muž obočí a zabodl pohled do očí své dcery.

"Ano, procházela. A neříkej mi, že tys nedělal to samé."

Dívka přešla do protiofenzívy a letmo se podívala na Helen. Na tu se podíval i Robert a zúčastněně na ni kývl.

Will nevěděl co má říct.

Cindy nevěděla co má říct.

Helen se cítila velmi nepatřičně.

Robert mlčel.

Tedy, mlčel jen chvíli a pak dostal ten nápad. Nebyl samo spásný, ale byl.

"Víte co, Helen, necháme je chvíli o samotě."

A odešli. Mezi otcem a dcerou vládlo chvíli tiché příměří. To však nemělo dlouhého trvání.

"Měl jsem o tobě vyšší mínění."

"Vážně? A co jsem udělala?"

"Slušně vychované mladé dámy obvykle nelezou do křoví s mladými muži."

Cindy se ušklíbla.

"Obvykle se ty dámy taky nemusí schovávat před jejich otcem, který se právě prochází s jednou z jeho dlouhodobých známých."

"Máš s tím snad problém?"

"Ne. Jen by mě zajímalo, jak dlouho mezi vámi něco je."

William se zamračil.

"Tak to ti povím úplně přesně. Čtyřicet pět minut."

"A proč bych ti to měla věřit? Že až teď? Co když jsi máti celou tu dobu..."

"Matku do toho netahej!"

Zvedl hlas a pak sklopil pohled. Dívce došlo, že to přehnala, udělala krok k němu a položila mu ruku na rameno.

"Ta taška"

Řekla Cindy, pak se ještě omluvila že to tak nemyslela a rozběhla se směrem pryč z uličky. Zaběhla za roh kde stál Robert s Helen.

Williamovi chvíli trvalo, než mu došlo, co se mu tím pokusila naznačit.

Ta taška.

Taška po jeho ženě plná věcí, které mu ji připomínaly. Cindy je shromáždila po její smrti aby mu pomohla se dostat z depresí do kterých spadl. Pravdou bylo, že pan Dancroft miloval svou ženu nade vše. A právě ta taška mu měla ukázat, že má jít dál.

A on šel dál.

Úkol, který si jeho dcera zadala byl splněn.

Neměl po ní křičet. Přece jen Robert Battle nebyl ta nejhorší volba.

Byl ta nejlepší volba.