Cognition

Cognition 4díl

Opravdu se hrozně moc omlouvám. Je mi líto, že jsem nepřidala dřív, ale mám nějaké problémy a do psaní se mi vůbec nechtělo a taky škola do toho. Prostě nebyla ani nálada, když byl čas. No a když byla nálada nebyl čas a tak dál.. No.. :D..  Je to celkem krátké, ale budu ráda za hvězdičky comenty a přečtení...Doufám, že se vám bude další část líbit... ;)

Nevím čím to bylo, ale zdáli se mi hrozné sny. Bylo to jako útržky z mé minulosti, kterou jsem si tolik přál zapomenout.

Od probuzení jsem se snažil znovu usnout, ale nešlo to. Posadil jsem se, lokty opřel o kolena a prsty vjel do mých kudrlin. Myšlenky mi jen proplouvali myslí a já nevěděl na jakou z nich se mám soustředit první.

Po chvilce rozmýšlení jsem vstal. Přešel jsem ke své skříni a vytáhl si tepláky a mikinu šedé barvy. Oblékl jsem se a nasadil si tenisky.

Seběhl jsem schody, houkl někam do domu, že si jdu zaběhat a už za s sebou zavíral dveře. Před domem jsem si do uší dal sluchátka a rozběhl se směrem k parku.

Běžel jsem celkem pomalu než jsem jinak zvyklí, ale bylo to příjemné uvolnění. Čerství vzduch mi osvěžil mozek, který byl po dnešku docela přetížený.

Nevím jak dlouho jsem běžel, ale když jsem probíhal kolem laviček zastavil jsem.

Posadil jsem se na jednu z nich a protřel si lýtka. Do uší mi proudila hudba. Opřel jsem se, zavřel oči a vymýšlel nové kroky. Pobrukoval jsem si rytmus písně a nemohl jsem si odpustit úsměv, když jsem zaslechl hlas mého dobrého přítele.

Otevřel jsem oči a úsměv rozšířil. Pohodlněji jsem se posadil. ,, Zayne. Co ty tu děláš?" zeptal jsem se, když si ke mně přisedl.

Jen pokrčil rameny. Nenáviděl jsem, když jen krčil rameny a pochechtával se mému naštvanému pohledu.

Pootočil ke mě hlavu. ,, Spíš mi řekni co se stalo s tebou? Porval jsi se?" zatřepal jsem hlavou. Zee byl jediný kdo věděl o mé minulosti. Byl jako můj bratr. Taky jako jedinej věděl o tom, že jsem gay. Jak říkám. Byl můj bratr. ,, Radši jsem se nechal zmlátit než, abych se vrátil k tomu jakej jsem byl. Neboj," opravdu jsem se k něčemu takovému nehodlal vracet. Bolela mě každá vzpomínka na to jak jsem někomu dokázal ublížit.

Chvíli jsme jen tak seděli a blábolili o různých věcech dokud jsme nezavedli řeč k tanci. ,, Měl by jsi vymyslet novej tanec. V klubu je možnost batlu a ty jsi dost dobrej na to, aby jsi to mohl vyhrát. Jde o několik tisíc za jednu noc. A musel by jsi porazit asi pět lidí. No a kdyby jsi chtěl pomoct tak stačí říct a tvůj kamarád..." prsty ukázal na sebe. ,,... je tady vždy pro tebe a s radostí by se zapojil," zaculil se jako sluníčko. Málo kdo ho znal tak jako já. Taky by ho nikdo nepovažoval za rváče. Cítil jsem jak mi z přemýšlení na čele vystoupla žilka.

Zamyslel jsem se nad jeho návrhem. Bylo to celkem zajímavé. Mohl bych předvést co ve mě je. Zadíval jsem se mu do očí a rozhodně přikývl. ,, Jen pod podmínkou, že vymyslíš hudbu. Nebudu tancovat na nějakej slabej odvar dnešní doby. Já vymyslím kroky na tvou hudbu a vyhrajeme tu soutěž a pojedeme půl na půl. Platí," vrhl jsem na něj ďábelský pohled a čekal na odpověď. Nemohl něco takového odmítnout.

Po, pro mě, celkem nekonečné chvilce s zářivým úsměvem přikývl. Přátelsky jsme si podali ruce, rozloučili se a já se mohl konečně vydat domů. Opravdu mě zaujala ta soutěž, o které jsem mluvil se Zaynem.

Celý zbytek dne jsem byl doma zavřený ve svém pokoji a snažil se, aby mě neviděl táta. Hned by mi dal hodinovou přednášku o tom jak si tohle nesmím nechat líbit. No a pak by se dostal k mým známkám a začal by mi mluvit do mé budoucnosti. Už tolikrát jsem si tohle vyslechl a pokaždé to bylo slovo od slova stejné.

Celý den jsem potom ležel v posteli, na nohou položený notebook a domlouval se Zaynem na hudbě. Chystal jsem se mu napsat jaký je to vůl, když mi popisoval jak by si tvrdě vzal jeho přítelkyni, ale v tu chvíli mi zavibroval telefon u mé nohy. Prokroutil jsem očima a vzal ho do ruky. Odemkl jsem display a měl chuť ho zase zavřít, když mi tam vyskočilo cizí číslo. Nemám rád, když mi někdo píše z cizího čísla. Vždy jsem to smazal, aniž bych se podíval kdo nebo co v textovce stojí. Teď to bylo jiný. Sám nevím proč, ale zprávu jsem otevřel. Ihned se mi zatajil dech, když jsem si přečetl od koho zpráva je.

Louis mě žádal, abych vykoukl z okna. Jen jsem se na něj podíval a zrak nevěřícně vrátil k telefonu. Co se to tu sakra děje? Ptal jsem se sám sebe. Napsal jsem Zaynovi, že musím jít a než stačil odepsat odhlásil jsem se a vydal se k oknu. Nevěděl jsem co mám čekat. Možná celou jeho partu, ale nevím proč by se mi omlouval.

Aniž bych si to uvědomoval roztřesenou rukou jsem otevřel okno a vykoukl ven. Hned jsem toho však zalitoval, protože mi do tváře přilétl kamínek. Okamžitě jsem se chytl za čelo kam mě kamínek trefil a posadil jsem se pod okno na zem. Dřív než jsem se vzpamatoval uslyšel jsem domovní zvonek. Minimálně minutu trvalo než se rozrazili dveře, ve kterých stál Louis.

Stále jsem se držel za čelo. Bolelo to jako čert. Kolena jsem si přitáhl k tělu a hlavu si o ně opřel. Slyšel jsem jak se dveře zavřeli a kroky, které mířily nejspíš do koupelny.

Než jsem se nadál ucítil jsem ledové ruce jak se mi snaží opatrně zvednout hlavu. Zakroutil jsem se, ale nechal jsem ho, aby se podíval jestli se mi nestalo něco vážného. Jako očarovaný jsem sledoval jeho lehce pootevřené rty. Každý můj dech se zadrhl a já měl co dělat abych neomdlel nedostatkem kyslíku.

Jeho dlaň mě lehce hladila po levé tváři. Ihned mi naskočila husí kůže. Nemohl jsem si pomoc.

Byl roztomilí, jak byl zabraný do ošetření mého bolavého čela. Svými kukadly sklouzl k těm mým. Snažil jsem se něco říct, ale v krku se mi udělal obrovský knedlík. Nesnášel jsem, když se mi tohle dělo. Bylo to trapné a já nevěděl jak to odlehčit. Proto jsem nakonec uhnul pohledem jinam. Sundal jsem jeho ruce z mé tváře a postavil se k oknu, abych ho mohl zavřít. Celou dobu jsem cítil jeho zkoumavý pohled. ,, Jak to, že tě rodiče pustili ke mě?" zeptal jsem se na první otázku, která mi blikla myslí.

Otočil jsem se zpět na Louiho, který se lehce pochechtával.  ,, Jak to, že tě rodiče pustili ke mě?" zeptal jsem se na první otázku, která mi blikla myslí.Otočil jsem se zpět na Louiho, který se lehce pochechtával. Stejně tak jako Zayne. U něj jsem to nesnášel, ale u Louiho mi to přišlo hrozně roztomilé. ,, Řekl jsem, že jsem tvůj kamarád a slíbil jsem, že se zastavím. Nic složitýho," pokrčil rameny a zářivě se usmál, když si všiml mého překvapeného výrazu. 

Zakroutil jsem hlavou a podíval se na svůj stůl, přeplnění popsanými papíry.

Když jsem se chtěl podívat co dělá, lekl jsem se a udělal krok v zad. Byl příliš blízko. ,, Louisi hele nevím o co tady jde, ale jestli si myslíš, že se nechám ztrapnit před celou školou a ty o mě rozhlásíš jaká jsem bukvice tak na to zapomeň a vypadni," Mluvil jsem klidně a propaloval ho nechápavým pohledem.

Lou jen s úsměvem zakroutil hlavou. ,, O nic takového mi nejde. Jen jsem něco špatně pochopil. Omlouvám se. Víš všiml jsem si jak jsi se na mě občas díval a já si myslel, že jsi no... gay," hlesl. Zněl trochu zklamaně. Zaraženě jsem se na něj díval a nebyl schopen slova. Co se to tu kruci děje?

Stál jsem jako přimrznutý na místě a nevěděl co dělat. Byl čím dál tím blíž a mě se tajil dech. Cítil jsem zase ty dotěrné motýlky v břiše. Byl jsem z něj naprosto omámený. Začal se ke mě přibližovat svými rty. Cítil jsem teplý dech na svých polštářcích. Nikdy jsem netoužil po ničem jiném tolik jako právě po jeho rtech na těch mých.

Byl jen několik centimetrů ode mě...