Cognition

Cognition konec

Dívám se na něj a ani nedýchám. ,, Nemůžu vám říct nic přesného. Váš přítel utrpěl opravdu vážné poranění hlavy. Teď budeme v první řadě rádi pokud se probere z kómatu. V takových situacích se stává, že se pacienti čas od času neprobírají. Uvidíme. Teď by bylo dobré, kdyby jste si šel odpočinout. Zítra se můžete zastavit. Už by jsme vás za ním pustili pokud vše půjde dobře," povzbudivě se na mě usměje a zmáčkne mi rameno. Když se, ale chystá odejít zastaví se ještě. ,, Máme dát vědět někomu z rodiny? Nebo se o to postaráte vy?" nadvzvedne tázavě obočí.

Zaskočeně si ho prohlédnu. ,, Postarám se o to sám. Děkuju doktore. Nashledanou," řeknu a s pláčem odcházím z budovy. Zase ho tady nechávám, ale musím to říct našim přátelům a rodině, kteří na mě nejspíš čekají až přijdu a všechno jim povím.

Myslel jsem si, že pojedu busem, ale chtěl jsem se projít a urovnat si to v hlavě. Stejně to byla najednou krátká cesta a teď už zvoním a čekám až mi otevřou. Oči mě pálí z toho jak z nich odkapává slaná tekutina a zima si hraje s mým tělem. ,, Zayna tak co se stalo?" vypadne ze Sama, který mi dolů přišel otevřít. Hned se zarazí a vtáhne si mě do objetí. ,, Bude to dobrý Zee," zašeptá a zavře za náma. Pomalu vyjdeme schody a tiše zavřeme dveře bytu.

Sam se na mě ještě povzbudivě podívá, když se vzuju. Společně vejdeme do kuchyně, kde jsou naprosto všichni. Kromě Harryho rodičů. Upírají na mě pohledy dokud se ke mě Nini nerozeběhne a pevně nesevře. Nechám ho, aby se vyplakal a pevně kolem něj obmotám ruce. Gemm zakroutí hlavou, když ji skloní. Prsty si vjede do vlasů. ,, Žije, ale neví jestli se probere," řeknu rozklepaně. Tohle je to nejhorší co se nám všem jako rodině mohlo stát. ,, Scott ho vzal po hlavě baseballkou a silou nešetřil," řeknu a skloním hlavu. Ni se nad tím oklepe a odtáhne se ode mě tak, aby se mi mohl podívat do očí, když mi zvedl hlavu. ,, Doktor říkal, že mám přijít zítra a podle stavu by mě k němu pustili, ale o nikom jiným nic neříkal," skousnu si ret, abych se nerozbrečel.
Najednou ke mě nakráčí Gemm. Ni odstoupí a já schytám první facku, která mi náleží. Ale hned na to si mě přitáhne k sobě a s brekem mě objímá. ,, Není to tvoje vina. Ta facka mě, ale nemrzí. Slíbil jsi, že budeš s ním Zee," zamumlá. Vím, že jsem jí to slíbil.

Nakonec se všichni slezeme po pokojích a jdeme spát. Já jsem v tom Harryho i s Niallem, který už usnul, ale mě to nejde. Pořád mám před očima Harryho zničenej výraz a to jak ho praštil. Zaplatí mi za to, že mu ublížil. ,, Pane Bože jestli mě tam nahoře právě posloucháš," zašeptám a dojdu k otevřenému oknu. ,, Postarej se o Harryho. Nikdo z nás o něj nechce přijít. Je to naše rodina. Nerozděluj nás prosím," zašeptám a skloním hlavu ke svým nohám.

Najednou se vedle mě objeví Ni, který mě hned obejme kolem pasu. Já jeho kolem ramen a společně se díváme ven z okna. Do tmy. Nevím nad čím uvažuje blonďáček, ale vím co se honí hlavou mě. Všichni tři zaplatí za to co jim udělali.

Brzy ráno se vypařím z Gemmina bytu a jedu do nemocnice. Tentokrát jedu autobusem. Na sesterně se nahlásím a hned mi zavolají lékaře, se kterým jsem mluvil už včera. ,, Dobrý den. Omlouvám se, že jsem tady tak brzy. Vím, že je jen osm ráno, ale potřebuju ho vidět. Mohl bych jít prosím za ním?" zeptám se a teprve teď mu nechám prostor k tomu, aby mě alespoň pozdravil.

Upřímně se usměje. ,, Pane Maliku váš přítel se dnes kolem třetí ráno probral. Je u něj teď rehabilitační odborníci, neurolog a logoped, aby jsme zjistili jeho stav. Všechno by mělo trvat tak půl hodinky možná víc. Klidně si jděte sednou k jeho pokoji. Zatím ještě zůstane na jednotce intenzivní péče dokud se neujistíme, že má všechny výsledky v pořádku a potom by jsme ho z jipu převezli na standartní pokoj. Na konci chodby zahněte doleva a jděte až na konec. Je tam prosklené sklo a měl by jste ho vidět. Bude radostí bez sebe. Jen co se probral ptal se po vás a ještě opakoval nějaké jméno. Myslím, že Nell," zamračil se.