In chains (CZ Twissy Doctor who)

Pomsta je sladká

Missy pomalu otevřela oči. Hlavu měla jako střep a v puse sucho. Bodavé bílé světlo ji donutilo otočit se na druhý bok a následně se posadit. Nacházela se v nevelké místnosti, nebo spíš cele, celé vymalované bílou barvou až na jednu stěnu. Místo té bylo sklo. Na zemi před postelí ležely boty docela podobné těm jejím. Nebyly to však ony. Ty zůstaly v lese několik málo metrů od místa kde zabili Doctora. 

Až teď jí to došlo.

Nezdálo se jí to. Byla to pravda. Byl mrtvý.

Vstala a přešla k nejbližší zdi, na kterém viselo zrcadlo. To, co v něm uviděla se jí moc nepodobalo. Hnědé vlasy měla rozcuchané tak, že zvětšovaly objem její hlavy na dvojnásobek. Tváře měla opuchlé od pláče a stíny rozmazané po celém obličeji. Na krku měla další vpich a na dlani malou jizvu. Hned jí došlo, o co jde.

"Grázle!"

Otočila se a za sklem uviděla muže. Mohlo mu být čtyřicet, nebyl moc vysoký a vlasů taky moc neměl. Profesor.

"Taky vás rád poznávám."

Byl to on. Na sobě měl hnědý oblek a ve tváři vepsanou nenávist. Missy na něj hleděla vražedným pohledem.

"Bastarde."

"Měla byste být trochu milejší, vzhledem k tomu, že mám váš život ve svých rukou."

"Nechal jste ho zabít!"

Křikla a bouchla pěstí do skla. Muž se ušklíbl.

"Samozřejmě. Měl jsem to v plánu od samotného začátku. K mým pokusům je třeba informací z mrtvého i živého Pána Času. Proto jsem vás zajal oba."

Zalapala po dechu.

"Vy jste tak neskutečně..."

"Co? Zlý? To mě těší, že si to myslíte právě vy."

"Chtěla jsem říct hloupý, vy idiote."

To ho trochu zaskočilo.

"Hloupý?"

"Ano hloupý. Jestli jste chtěl zabít jednoho z nás, měla jsem to být já, ne Doctor."

Profesor přistoupil blíž k ní.

"Tak to tedy ne, víte? Jeho plány vždycky vyšly, takže zajmout ho by byla holá sebevražda. Zato Master vždycky prohraje, takže se vás bát nemusíme."

Missy se zasmála, nahlas a od srdcí.

"Jste úplně mimo. A víte proč? Víte?"

Chvíli na něj mlčky zírala a pak pokračovala.

"Moje plány nikdy nevyšly, protože mě vždy zastavil Doctor. Jenomže teď už tu není. Zabil jste ho. Zabil jste mého nejlepšího a jediného přítele, jedinou osobu na které mi kdy záleželo, takže počítejte s tím, že budu zlá. Budu tak zlá jak jen to umím a věřte, že já to umím. A protože Doctor tu není, neexistuje už v tomto vesmíru žádná síla, která by mě zastavila. Není tu nikdo kdo by mi zabránil vás zabít."

Muž na ni jen zíral a tak pokračovala.

"Prohrajete. Protože jste arogantní. Protože si myslíte, že mě máte v hrsti a zapomínáte na to, že jste člověk. Věřte mi, to znám. Tedy až na to být člověk, samozřejmě."

"Pořád mi uchází jedna věc. Jak se hodláte dostat ze své cely?"

"To ještě nevím."

Pokývla hlavou a pak se škodolibě ušklíbla.

"Ale vím, co vám provedu. Chcete to vědět? Nejdřív vám uříznu prsty na rukou, potom..."

"Ticho."

Přerušil ji on a vyrazil ke dveřím. Ona však ještě nepřestala.

"Vidíte ten kamej? Dal mi ho Doctor. Je to to jediné co mi po něm zbylo, když nepočítám to vykloubené rameno."

Ruka jí vylétla ke krku a už si prsty hrála s ozdobou na svém krku.

"A co já s tím?"

Sykl její věznitel a otočil se na ni.

"Nic. Jen jsem chtěla abyste to věděl."

Sklopila zrak a když se za ním zavřely dveře, trošku se pousmála.

"Pomstím tě Doctore. Když už nic, tak alespoň to."