Stay Alive (Haysilee)

13. Sourozenecké drama (Maysilee)

Whytt mlčky vypíná televizi a rozsvěcuje světlo. Pouštím Haymitchovu ruku, které jsem se chytila. Malá slza mi pomalu stéká po tváři. Snažila jsem se to zadržet, ale nešlo to. Tak moc mě mrzí, co musel Whytt zažít. Nikdo si nezaslouží, aby mu umřel blízký člověk. Možná se neznali moc dlouho, ale sama si moc dobře uvědomuju, že přátelství a láska se vyvíjí až nebezpečně rychle. A pak z nich není úniku.

Trochu se bojím o Haymitche. Pokud se všechno podaři jak by mělo a Haymitch vyhraje... Budu mu chybět? A jak moc? Jak dlouho mu budu chybět? Část mě je hrozně sobecná. Nechci, aby na mě zapomněl. Na druhou stranu ani nechci, aby se trápil. Chci jenom, aby byl šťastný. I beze mě.

„Takže, co jste si z toho vzali?" promlouvá Whytt nakonec a sedá si zpět do svého křesla. Chvíli všichni mlčí a pokukují po sobě. Nakonec ale promlouvá Haymitch.

„Všechno není jen o síle."

Whytt kývne.

„Ještě něco?" ptá se.

„Aliance nemusí být vždycky od věci," přidává se Kirk.

„Dobře," posmutněle se usměje Whytt. Další chvíli všichni jen mlčky sedí.

„Moje hry nebyly snadné," boří ticho náš trenér.

„Nebudu lhát. Jessieho jsem si oblíbil dost rychle. Byl to můj kamarád. Ač to občas nerad přiznávám, chybí mi do dneška. Ale hry nejsou o přátelství. Nemůžete čekat, že si všichni nadšeně sednou kolem Rohu a budou si u táboráku prozpěvovat. Budou se vás snažit zabít i vaši blízcí, lidé od kterých byste to nečekali. Ale tak to funguje a není se čemu divit. Přežije jen ten nejlepší. Byl bych rád, kdyby letos mohl být vítěz někdo z Vás. Už jen proto, že sám roli trenéra nezvládám. Budu dělat, co bude v mých silách, nebojte se. Ale minimálně tři z Vás zemřou, bohužel. Každopádně, je už docela pozdě a zítřejší tréninky budou náročné, takže utíkejte do postele. Všichni," významně kouká na nás s Haymitchem. Haymitch mu pohled oplácí a pak se na mě šibalsky usměje.

Zvedám se z pohodlné pohovky a společně s Haymitchem mířím do svého pokoje.

„Dneska ti to hrozně sluší, Hayi. Ten oblek bys měl nosit častěji," věnuji mu úšklebek. Nakonec ještě dodávám: „Možná bychom se dneska měli pořádně vyspat."

„Nejspíš máš pravdu. Takže dneska každý zvlášť?" smutně kouká Haymitch a na mou poznámku o obleku nereaguje.

„Jo. Musíme zítřek využít jak nejlépe to půjde, je to poslední možný den tréninku a já nechci," nestíhám dokončit větu a Haymitch mě líbá.

„Víš, že jsi vážně neuvěřitelně sexy, když s takovým zaujetím mluvíš o tak nudných věcech?" usmívá se.

„To je sice fajn, ale mohl si mě nechat to doříct," lehce ho bouchnu do ramene.

„Neříkej, že ti to vadilo."

„To úplně ne, ale teď už nevím o čem jsem mluvila! Vykolejil jsi mě."

„Mluvila jsi o tom, jak moc je zítřejší trénink důležitý a bla bla bla... A to mě vážně nebavilo, promiň."

„Jak tě můžou nebavit moje monology o blbostech?" na oko se mračím, ale spíš víc než cokoliv jiného potlačuju smích.

„Taky to nechápu. Jsem příšerný, co? Ostatní by za to dali kdo ví co, ale já jsem naprosto nevděčný!"

„Jo. Měl by ses stydět," usmívám se na něj, dávám mu ještě jeden polibek a jdu k sobě do pokoje. Rychle se vyslékám a zalézám do postele. Nastavuju si budík na sedm a usínám docela dost rychle.