Život za život

01: Život

Popůlnoční svačinka v Mekáči je vždycky dobrý nápad. Není nad to dát si před spaním jednu McFlurry. Skvěle to vytvaruje postavu, což se teď v létě hodí. Ještě dvě kila a půl nahoru a dosáhnu vysněné postavy všech holek na světě... Na svých sto šedesát centimetrů výšky, a to ještě jen po ráno, kdy jsme vyšší než večer, budu vážit skvělých sedmdesát kilo. Malé prasátko. Vlastně spíš trošku větší. S pocitem, že bych vážně, jako fakt vážně neměla, si nazuju tenisky. Prostě mě to tam táhne. Nejde odolat. Lentilková zmrzlina čeká. Yummy!
Na svoji obhajobu ale musím říci, že to původně nebyl můj nápad. Před deseti minutami mi přišla zpráva od Lany.
„Také nemůžeš spát? :(" stálo v ní. A pak mi navrhla jestli nezajdem na zmrzku. A tomu se přeci odolat nedá, no řekněte?
„Jak daleko je vlastně ten nejbližší Mek?" zeptám se své nové britské společnice v obžerství.
„Hned za rohem," usměje se na ně při zavazování tkaničky, a pak už vyrazíme do chladnější londýnské noci. V pyžamech a s natěšenými chuťovými pohárky.

„Nenávidím tě," zanadávám v mysli plastovému kelímku, a pak se slastným povzdechem vložím tu delikatesu do úst. Jsem bídný člověk. Ale nejsem jediná. Na to, že je už půl třetí ráno, nás tu sedí víc než dost. Z rohového stolu se ozve salva chlapeckého smíchu.
„Jdu na wécko," prohodí jeden znich a ozve se vrzání židle. Projde kolem našeho stolu. S pobavením shledám, že Asiat do Mekáče také zamířil jen v pyžamu. Dveře za ním bouchnou, a tak se znovu vrhnu na svojí zmrzlinku. Se zasténáním vložím do úst poslední zbytek vanilkové pochoutky.
„Bídný, tlustý člověče, zase jsi selhala," zamumlám si tiše v čestině.
„Co?" pobaveně se zeptá Lana. Ještě než stihnu odpovědět ozve se ze záchodů hlasité třasknutí. Prudce sebou trhnu při tom děsivém zvuku. Jako zmámená, a s děsivou předtuchou, se zprudka zvednu a pádím si to rychle na chlapecké záchody. Nikdo ostatní se nedokáže ani hnout. Ten zvuk zněl tak hrůzostrašně, jako by něco prasknulo. Nedokáži přesně určit proč, ale VÍM, že tam musím jít. Otevřu dveře na chlapecký záchod. Okamžitě uhádnu, co se muselo stát. Asiat, při bližším zkoumání mi je jeho obličej nějak povědomý, leží na zemi, nereaguje na moje: „Jsi v pohodě?" Opatrně k němu dojdu, podlaha je mokrá.
„Pomoc!" zaječím hned jak si uvědomím, že nedýchá. Sakra ten kluk nedýchá! Co mám dělat? Co nás to učili ve škole o první pomoci. Opatrně mu zakloním hlavu a otevřu ústa. Jazyk mu nebrání v dýchání, ani v ústech nic nemá. Jako zmátořená se pokouším o nějaké to dýchání z úst do úst. Nic. Jen hrudník se mu nějak zvětšuje. A obličej modrá.
„Ne, ne, ne!" zamumlám si. Tohle jsem viděla na tom medicínském kanálu na YouTube. Vnitřně krvácí. Nedokážu vnímat otázky jeho kamarádů.
„Okey," zamumlám si a bez dechu zamířím dovnitř Mekáče. Zastaví mě něčí ruka a dá mi eletrickou ránu. Tiše syknu a on taky.
„Co děláš? Nemůžeš ho tu takhle nechat!" zamumlá vyděšeně. Podívám se do těch modrých očí plných hrůzy, vsadím se, že až na tu barvu musí moje vypadat úplně stejně. Podle toho videa, co jsem viděla má Asiat tak pět minut.
„Zavolej záchranku!" štěknu na něj. Je mi ale jasné, že tolik ten kluk rozhodně nemá. Vlítnu do kuchyně jako divá saň a hledám nějakou kudlu, alkohol a brčko. Nejtěžší je najít ten alkohol, ale nakonec mi láhev vodky vytáhne jeden mladý zaměstnanec Meku z batohu. Díky bohu!
Nalítnu zpátky na záchody. Podklouzne mi noha a já si narazím kostrč. S hlasitým zaklením se doplazím ke klukovi.
„Jak se jmenuje?" zamumlám tiše.
„Cal," odpoví další kluk z té jejich bandy.
„Dej hlasitý odposlech!" poručím modrookému dlouhánovi, kterému jsem prve poručila, aby zavolal záchranku. Pak už mám vše rozmazané. Pamatuji si, že mi pán na lince říkal, abych nic nedělala, že tam sanitka bude zachvilku.
„Ten kluk je celej modrej! Nedýchá!" zaječím na něj. Rozvzpomenu si na video. Tracheotomie nebo torakotomie se to jmenovalo. Poleju nůž se všech stran vodkou. Z toho puchu se mi odporem zkřiví rty.
„Tak jo," zamumlám si a než mě někdo stihne zastavit, říznu mu do krku. Někdo šíleně zaječí.
„Panebože, já toho kluka zabiju a půjdu sedět!" zpanikařím na moment. Zhluboka se nadechnu. Hlavně nefiknout to první.
„To dáš, Michaelo! To dáš! Vidělas to video!" mluvím nahlas sama se sebou a provedu ještě jeden slabí řez, tak jako je to na tom videu. A teď to brčko. Bude muset stačit. Kanylu nemám. Znovu ho poleju lihovinou. Sama si z láhve také trochu řihnu. Ble. Opatrně se to pokusím vložit do řezné rány, ale ono tam nechce zajet. Trošku přitlačím a je tam. Nic. Začnu panikařit. Já ho zabila, půjdu sedět. Zprudka se postavím a otočím se od těla pryč. Rukama si vjedu do vlasů. A pak se ozve ten zvuk. Kluk se zostra nadechne. Padnu na kolena, nevnímám bolest a prostě se hystericky rozbrečím. Sakra! Já to dokázala! Ten kluk dejchá! A ani obličej už nemá tak modrý. Nedokážu se odtrhnout od jeho tváře. Sanitka dorazí až za deset minut. Dovnitř vlítne nějaká ženská s dvěma chlapy za zády a zprudka mě odstrčí.
„Kdo to udělal?" zamumlá a v očích se jí objeví úleva.
„Já," zamumlám tiše. Očima stále visím na zvedajícím se hrudníku.
„Právě jsi mu zachránila život, gratuluju!" usměje se na mě, a pak už ho odnášejí do sanitky. Nikoho z té jejich bandy sebou nehtějí vzít. Zprudka se zvednu. Najednou na mě padne únava, celé tělo mě bolí a jediné, co bych právě v tuhle chvíli chtěla, je zachumlat se do peřin a schovat se před celým světem. Srdce mi divoce bije. Pomalu se začnu šourat ke dveřím. Vyděšená jako nikdy. Někdo mě chytne za loket. Zase dostanu ránu.Chlupy na ruce se mi zježí. Otočím se k dlouhánovi a tázavě nadzvednu obočí.
„Krvácíš." Prsten ukáže na moje kolena. Otupěle se na ně podívám. Jedno je jen lehce odřené a druhé je celkem na maděru. Je mi to úplně jedno. Právě jsem zachránila lidský život.
✖️✖️✖️
Poznatek autora:
»Nejsem žádný medik, proto prosím neberte „oživovací" scénu nijak vážně, a hlavně kdybyste něco podobného zažili, nejednejte podle ní! Jen to ne!
»Text napsaný kurzívou je jakoby čj, jinak se děj odehrává v aj.
»Data v povídce se neshodují s realitou. Nevím, kdy přesně kde 5sos hráli a nepřijde mi nijak důležité se podle toho v mé FF řídit.
»Vlastnosti členů jsou v povídce takové, jak je vidím já. Osobně nikoho z nich neznám, do podrobna 5sos nestuduji, nevím o nich vše, proto kdyby se vlastnosti mých 5sos neshodovaly se skutečností, neukamenujte mě prosím.
»Doufám, že se Vám kapitola líbila. Mishee ♥️