Život za život

03: Doopravdy

Nervózně se zhoupnu na patách. Tohle je blbý nápad. Tohle je vážně blbý nápad. Měla bych to zabalit dokud ještě můžu.
„Nebuď taková posera!" zanadávám si, ale ani to mě nepřinutí přestat vymýšlet varianty útěku. Rozezvoní se mi telefon. Začnu si prohrabávat v kapse svetru, ale než ho vytáhnu, utichne.
„Myslel jsem si, že jsi to ty, ale nebyl jsem si jistej," promluví za mnou známý hlas. Rychle se otočím.
„Ahoj. Jsem Michael." Nečeká, jak zareaguji, a už mě objímá. Ztuhnu a zkoprněle stojím. Nesnáším, když na mě šahají cizí lidi. Ať už to skončí, prokrista. Pomalu mě pustí a mile se usměje.
„Michaela," dám si záležet na českém přízvuku, aby mě neoslovoval Mikajla, protože to zní děsně. Hnus.
„But you can call me Misha," dodám rychle. Podrbu se na ruce, ale nakonec jí napřáhnu před sebe. Krátce si potřeseme.
„Okey," usměje se na mě mile a pokyne mi, abych přešla silnici. „Pojedeme autem," ukáže na černou dodávku se začerněnými skly. Zarazím se.
„Jste nějaká mafie nebo co?" zašklebím se a nadzvednu obočí. Rázem se trošku uvolní amosféra.
„Něco takového," pobaveně se zasměje a otevře mi dveře. „Dámy první." Opatrně vlezu dovnitř a hned na to se leknu. Sedí tam totiž dva další kluci. V jednom poznám dlouhána z oné noci a u druhého váhám, jestli tam onehdy byl nebo nebyl.
„Tohle jsme si nedomluvili," zmateně se kolem sebe rozhlédnu, ale připoutám se. Teď už s tím stejně neudělám. Auto se rozjede. Naprosté ticho, jen mě propalují pohledem tři páry očí.
„Technicky vzato jsi řekla, že nechceš, aby byl někdo u toho, až se s Calem uvidíš. Ne při cestě za ním... Hi, I'm Ashton!" Natáhne ke mně ruku ten s nejméně povědomým obličejem. Při tak širokém úsměvu ho už ale znovu nezapomenu. Nezmůžu se na slovo a jen mu slepě podám ruku. Energicky mi potřese, až mi o sebe začnou drkotat zuby. Snažím se napodobit jeho úsměv, ale sama cítím, jak křečovitě to musí vypadat.
„Luke," kývne na mě hlavou dlouhán a měří si mě zkoumavým pohledem. Jen přikývnu, mlčím a tváře mi tuhnou od mého pokusu o hollywoodský úsměv. Ticho v autě je čím dál trapnější. Stále se 'usmívám' a nervózně očima bloudím po místnosti, jen abych se vyhla jejich pohledům.
„A jak se jmenuješ ty?" zeptá se mě po chvíli Ashton s nadzvednutým obočím. Lehce sebou trhnu.
„Misha," odpoví mu za mě Michael.
„Tebe se nikdo neptal," odvětí mu Ash. Lehce mi cuknou koutky, ale nic neřeknu. Auto se zastaví. Ti tři z něho vyskáčou během vteřiny, zatímco já jen zmateně zamrkám a až po chvíli se vybelhám z dodávky.
„Musíme jít vjezdem pro sanitky, protože normální vchod je zablokovaný." Přikývnu, aniž doopravdy vnímala význam slov. Cítím, jak se mi nervozitou začínají potit záda a klepat ruce. Skousnu si rty. Ještě je čas vycouvat.
„Můžem?" Nervózně přešlápnu.
„Sure." Pomalu se rozejdeme dovnitř. Chodba. Výtah. Jedno patro. Cítím na jazyku krev. To jak si usilovně koušu tvář zevnitř. Druhé patro. Chovám se jako děcko. Proč je tohle pro mě takový problém? Cizí lidi mi bývají většinou ukradení, tak proč je to teď jinak? Co když ho zklamu? Co když očekává nějakou sexy  bojovnici, super chytrou, hrdinku, která není obyčejná šedá myš, jako jsem já? Já totiž nejsem bojovnice. A zachránila jsem ho ledatak náhodou... Třetí patro. Nechci ho zklamat. Nechci být zklamaná tím, že je on zklamaný. Až uvidí, že nejsem nic jiného, než malá šmudla, určitě už mě nebude chtít vidět. Spíš na mě podá žalobu, že jsem si z něho udělala pokusného králíka. Bude si myslet, že jsem nějaká bláznivka, co ráda řeže lidem do krku... Jo, a určitě mě zažaluje. Určitě. Čtvrté patro. Jenže popravdě, já bych chtěla navázat nějaké pouto. Vždyť jsem tomu klukovi zachránila život. To se lidem v sedmnácti jen tak nestává. A já citím, že je mezi námi nějaké pouto. Utekl smrti. Díky mě. Díky mé posedlosti zmrzlinou. Kdybych tam nebyla, umřel by. Umřel by nevinný kluk, který má celý život před sebou. A co kdybych to zkazila? Co kdybych řízla silněji. Nebo zatlačila silněji a zlomila mu vlas. Zvedne se mi žaludek a než to stihnu jakkoli potlačit, zamotá se mi hlava a já začnu zvracet na něčí boty. Dech se mi zadrhává. Nemůžu se nadechnout. Lapám po vzduchu, ale ten se do plic nedostává.
„Nemůžu dýchat... Co kdybych ho zabila... Bože. Nemužu dýchat. Nemůžu dýchat." Panicky se rozhlédnu po cizích tvářích. Mohla jsem jim zabít kamaráda. Mohla jsem ho zabít. Někdo mě popadne za ramena a zprudka se mnou zacloumá. Apaticky hledím před sebe. Mohla jsem jo zabít, sakra. Mohla jsem ukončit něčí život.
„What's happening? Hey! Are you okey? Come on. Let's talk to me!" Nerozumím jedinému slovu. Celý svět se mi točí. Něčí ruce popadnou mou tvář a přímo před očima se mi objeví něčí tvář. Modré oči. Povědomé modré oči.
„Dýchej!" Zhluboka se nadechne a já ho samovolně napodobím. Znovu. A ještě jednou. A znovu. Divoký tlukot srdce se pomalu vrátí do normálu. Svět se přestane točit. Vlak se zastaví.
„Omlouvám se," vylítne ze mě a já se pokusím vyběhnout ven. Něčí ruka popadne mé rameno.
„Jsi v pořádku?" zeptá se hollywoodský úsměv.
„Mohla jsem ho zabít... Já jsem ho mohla zabít," zašeptám slabě.
„Díky tobě žije. Není žádné kdyby. On žije. A to jen díky tobě. A za to ti nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat," přitiskne mě k sobě a pevně obejme. Poprvé v životě mi nevadí cizí objetí. „Nechci být zlý, ale měla by sis vzít žvýkačku. A to myslím vážně," pustí mě a zase se usměje tím širokým úsměvem. Taky se usměju.
„Když mi nějakou dáš..."
S třemi žvýkačkami v puse a čerstvě omytým obličejem vylezu z toalet. Pohled mi padne na tu podivnou skupinku. Dlouhán stojí bos, jen v ponožkách, na chodbě, to jemu jsem pravděpodobně vylepšila tenisky. Ashton se baví s nějakou asiatkou s kruhama pod očima. Michael mě propaluje těma jeho šedoduhovejma očima. Pomalu k němu zamířím.
„Omlouvám se za ty boty," zamumlám, když projdu kolem dlouhána, a pak už rychle propluju až k Michaelovi, protože tomu jsem boty neohodila svojí snídaní.
„Jsem připravená," zamumlám a on mi jen ukáže na dveře. Takže to přeci jen budu muset zvládnout sama. Pomalu zamířím k bílým dveřím s číslem 14 a cestou ještě vyhodím do koše ty žvýkačky. Nádech. Třikrát zaklepu na dveře a pak pomalu vkročím do místnosti.
„Hello," zamumlám nejistě.
„Hi," vesele se na mě usměje a pod očima se mu objeví roztomilé vrásky. Úsměv mu vrátím hned zpátky, ale tentokrát už se usmívám doopravdy.