Život za život

02: Telefonát

„Já..." Polknu. „Já musím jít." Lehce se ošiju. Dlouhán kývne. Otočím se na patě a pomalu zamířím ven. Lana mě jen tiše následuje. Ovane mě chladný vzduch. Zaváhám.
„Počkej tady," šeptnu k Laně, a pak se vrátím dovnitř. Dlouhán s někým telefonuje. Zamířím ke stolu, kde sedí jeden z té jejich bandy.
„Hey," promluvím na něj. Prudce sebou trhne a upře na mě vyděšený pohled.
„Dal bys mi prosím vědět, jak to dopadlo s tvým kamarádem?" Chvíli na mě hledí apatickýma barvou neidentifikovatelnýma očima, ale nakonec přikývne.
„Mám ti číslo nadiktovat nebo zapsat do telefonu?" Podá mi telefon a já do něj zadám těch devět číslic a zmáčknu tlačítko volat. V kapse od mikiny mi začne během chvíle bručet.
„Díky," podám mu telefon zpátky, a pak i s Lanou zamířím domů.

Ráno. Ostrý jas paprsků slunce mě probudí už v půl osmé. Což je na největšího spáče na světě nadpřirozený úkon. Protřu si oči a jen se tak líně převalím na bok. Ven z toho vyhřátého ráje se mi nechce. Vytáhnu zpod polštáře telefon a rozkliknu ikonku Instagramu. Tak se podíváme, co kdo dělá. Bára je ve Vietnamu, Terka ve Španělsku, celá řada spolužáků na spoustě jiných zajímavých míst. Pocítím hrdost sama nad sebou, že se mi podařilo najít si hostitelskou rodinu v Anglii. Tedy, nepodařilo se to tak úplně mně, ale to je jedno. Jsem tu - a na ničem jiném nezáleží. Londýn. O jeho návštěvě jsem snila už od mala, od svého prvního zhlédnutí Harryho Pottera. King's Cross bylo mou první zastávkou. Nástupiště 9 a 3/4 musí vidět každý správný fanda. Pak už to ale však bylo jenom o klasických turistických atrakcích - London Eye, Trafalgar Square, Buckingham, Picadilly Circus, Hyde Park,...
Odložím zas telefon a jen tak zasněně sleduji strop. Jsem v Londýně. Bydlím u lidí, které jsem nikdy předtím neviděla. A i tak si připadám víc doma právě tady než doma. Všechno je jako v báječném snu. Jako v pohádce.  Žádné hádky. Žádné shazování. Žádné nadávky. Žít v takové rodině je někdy peklo. Konečně místo, kde nejsem vyvrhelem, který nezapadá. No a co, že jsem jiná. No a co, že mám milion kilo navíc. No a co, že nerada piju alkohol a nemám moc přátel. Jsem, kdo jsem. A tady mě kvůli tomu nikdo neodsuzuje, nikdo se mě nesnaží předělat k obrazu svému. Nikdo si mě nevšímá. A to je zatraceně úžasný pocit. Nadšeně sebou zaházím v posteli. Londýn. Jsem v Londýně! Wohoowhoa!
„Snídaně!" zabouchá mi Olivia, Lanina mamka, na dveře.
„Comin'!" vyskočím z postele, ale nohy se mi zapletou do sebe, a tak sebou hodím na zem. Pobavena sama sebou se pomalu zvednu a zamířím do malinké útulné kuchyňky. Dnešek vypadá na krásný den.
„Ránko," popřeje mi vesele Lana a nacpe si plnou pusu palačinek.
„Co si dáš k snídani ty, hrdinko?" vesele se na mě usměje Olivia a v modrých očích jí zajiskří.
„Hrdinko?" nechápavě nadzvednu obočí. Co?!
„Né každému se podaří zachránit něčí život, nemusíš být přehnaně skromná," mrkne na mě a pobídne mě ke stolu. Překvapeně zamrkám. O čem to sakra mluví? Nechám to být, nasypu si do jedné misky dva druhy cereálií a zaliju mlékem. Tak je mám nejraději.
Jako správný neurvalec do sebe házím svoji snídani rychlostí světla. Lana nade mnou jen protočí očima. Je docela fajn. Sice taková trochu víc trhlá, ale fajn.
Bytem se rozezvoní otravná melodie.
„To-he-mohe," zahuhlám s plnou pusou a rychle zamířím do 'svého' pokoje. Na displeji se mi zobrazuje jenom číslo, které mi nic neříká. Zaváhám. Zvednout nebo ne?
„Hello," zamumlám a přiložím telefon k uchu.
„Ahoj. Tady Michael... Teda, ten kluk, co... Uhm... Probral se a je stabilizovaný. A ptal se po tobě..." Ticho. Začne mi hučet v uších a před očima se mi objeví ta hororová scéna. Stáhne se mi žaludek. Divoce zalapám po dechu. A zavěsím.
Několikrát se zhluboka nadechnu. Srdce mi buší jako splašené. Telefon se znovu rozezvoní. Zase to samé číslo.
„Hel-lo," hlas se mi v polovině slova zlomí. Uklidni se, uklidni se.
„Asi se muselo přerušit spojení-"
„Típla jsem to," skočím mu do řeči a nejistě a posadím se na postel. Pomalu se začínám uklidňovat. Srdeční rytmus se mi vrací k normálu.
„Oh... Ehm..."
„Neudělala jsem to schválně, já jen..." Ticho. Z telefonu se ozve hlasitý nádech.
„Podívej, já vím, že to pro tebe musí být těžké. Že jsi vyděšená. Ale to jsme všichni. Nebýt tebe, už by tu Calum nebyl..."
„Calum?" zeptám se sýpavě.
„To je jeho jméno." V hlavě se mi objeví obrázek jeho obličeje. Už to není jen nějaký neznámý kluk. Calum.
„Já... Já ho asi nemůžu vidět..." zamumlám tiše. V břiše jakoby mi moje snídaně dělala kotrmelce. Motá se mi hlava.
„Nechci tě nutit... Jestli ho nechceš vidět, nemusíš. On by tebe ale chtěl vidět. My všichni bychom tě chtěli vidět. Jeho rodina by tě chtěla vidět. A poděkovat ti... Bože. Pořád si nedokážu představit, že by... Že by..." Snaží se schovat vzlyknutí. Představím si samu sebe v jeho situaci. Začnou mi slzet oči.
„Dobře. Zajdu za ním... Ale sama. Nechci publikum..." Zhluboka se nadechnu.
„Dám ti vědět kdy a kde se sejdeme. A ty mě za ním dovedeš." Než stihne cokoliv říct, típnu hovor a vypnu telefon. Zbytek dne strávím zachumlaná v posteli.