Život za život

04: Spojení

Posadí se, na tváři stále ten úsměv. Pokyne mi rukou na vedlejší postel, a tak se posadím. Ticho. On se stále usmívá. A z nějakého mě neznámého důvodu já taky.
„Calum," přeruší ticho.
„Misha."
„Kolik ti je?"
„Kolik je tobě?" zvednu obočí. Jeho úsměv se ještě rozšíří.
„Devatenáct," řekne klidně a teď nadzvedne obočí on. Jen přikývnu. „Jsi na řadě," dodá pochvilce. Mlčím. Po chvilce to ale vzdám. Cukající koutky mě stejně prozradily.
„Sedmnáct," řeknu klidně.
„Vypadáš starší."
„Tak to pěkně děkuju... Slova, která chce každá holka slyšet," pobaveně zakroutím hlavou ze strany na stranu, koutky úst stále zvedlé.
„Co na to říct. Já vždycky vím, co chtějí holky slyšet," cukne rameny a široce se usměje. V očích mu jiskří šibalství.
„Yop, tak o tom vážně nepochybuji," pobaveně se zasměju a on také.  V podobně veselém duchu se začneme bavit o rodině, přátelích, životě. Ani si neuvědomím, jak čas plyne, dokud se mi nerozezní telefon a já na displeji neuvidím čas. Když s ním jakoby čas utíkal závratnou rychlostí. Jeho veselá povaha a hravost, kterou vsouvá do jakéhokoliv témata, člověka ztrhne.
„Prosím?" zvednu telefon.
„Měla jsi volat už před hodinou, je všechno v pořádku?" Plácnu se do čela a okamžitě toho zalituji, když mi jím prolétne ostrá bolest. Úplně jsem zapomněla na to, že jsem měla volat domů.
„Sakra, promiň, já jsem úplně zapomněla. Ehm... Můžu zavolat později? Teď se mi to nehodí. Promiň." Promasíruji si čelo.
„Co se děje?" Povzdechnu si. Teď to tedy rozhodně vysvětlovat nemůžu, vlastně ani nechci.
„Nemůžu mluvit, pak zavolám. Ahoja!"  Položím rychle hovor, aby nemohla ještě něco dodat a otočím se zpátky na Cala. Díky tomu, jak mluvil o svém životě mi došlo, že ho vlastně tak nějak znám. Kdysy z nějakého videa k nějaké písničce. V tuhle chvíli si nevzpomenu, ale později mi to určitě dojde. To se mi bohužel občas stává, že mi věci docházejí až o hodně později, než všem ostatním. Ne, že bych byla natvrdlá, to ne, ale občas jsem prostě líná vynaložit úsilí přemýšlet a lámat si hlavu. Jednodušší je prostě to nechát být. Ono se to pak nějak poddá samo. Někdy. Ne vždycky. A i přesto, že vím, že když ho tak nějak znám i já, která zrovna nesleduje dění ve světě, a tím pádem musí být asi poměrně známý, nijak mě to nedokáže ovlivnit v tom, jak se na něj dívám. Asi to bude něco z jeho osobnosti, co z něj vyzařuje, něco, co vám dává pocit, že ho znáte už strašně dlouho.
„Tak o čem jsme mluvili?" zeptám se a přejdu jeho zvedlé obočí.
„Jak dlouho ses učila anglicky? Mluvíš dost dobře. Když mluvíš se mnou, skoro není poznat, že angličtina není tvůj přirozený jazyk, ale teď když jsem tě slyšel mluvit v ruštině-"
„To nebyla ruština! Damn! Jak to vůbec můžeš říct. Česká republika má vlastní řeč. Říká se jí Čeština a je úplně jiná než Ruština!" Lehce se nechám unést vlasteneckými pocity a lehkou averzí k Rusku, založenou pouze na české historii a ne na osobní zkušenosti, ale myslím, že i tak na ni mám tak trochu právo, a vztekle poposednu, jak mě ten vztek nadzvedne.
„Dobře, dobře. Tak promiň. V zeměpise jsem nikdy moc nedával pozor, takže jsem ani dodneška nevěděl, že nějaká Česká republika existuje, takže se na mě ani vlastně nemůžeš zlobit," protočí ret a zvedne ramena, takže vypadá jako malé děcko.
„Hmmm."
„Hele, a co ty víš o Austrálii? Hm? Jaké je hlavní město?"
„Canberra."
„Sakra. A já doufal, že jsi jedna z těch, co si myslí, že Sydney. Tak nic," zatváří se zklamaně a já se zase začnu usmívat. Vím, že to na mě nahrál, abych dál nebručela nad srovnáním čestiny s ruštinou, ale i tak mě to donutí se usmívat. On musí být určitě ten typ člověka, který vám vždycky zvedne náladu a samovolně vás donutí se usmívat, aniž byste to chtěli nebo vlastně vědeli, proč. Takové to sluníčko, co vnáší do šera jas. Je typ človeka, který vás donutí mluvit bez toho, aniž byste uvažovali, co vlastně můžete či nemůžete říct. Což je docela ďábelské na druhou stranu. A mohlo by se to také škaredě vymstít.
„Musím jít," prohodím a s překvapením zjistím, že jsem kvůli tomu zklamaná. I on se zatváří smutně. Asi tak na dvacet vteřin a hned se mu obličej zase rozjasní.
„A přijdeš za mnou zase zítra?" Stěněčí pohled. Nemusím ani přemýšlet nad odpovědí.
„Ráda."
A tak jsem se druhý den objevila znovu, další den znovu, a pak ještě párkrát. Občas se k nám sem tam někdo připojil, seznámila jsem se s Calumovou rodinou, povídali jsme. Mezi námi jako by bylo nějaké spojení, rozhodně ne nic jako ta pravá osudová láska, ale spíš jako bych našla nového kamaráda - pokud se tomu tak po týdnu dá říkat.
Jenže nic netrvá věčně, Calův stav byl stabilizován a tak byl propuštěn do domácí péče, což by měla být dobrá zpráva... Pokud by to neznamenalo, že může odletět domů, do Austrálie - na opačnou stranu Zemské polokoule.