Big Secret ✔️

2&

Přetáhla jsem si přes hlavu volnou mikinu a na to nasoukala koženou bundu. Naházela jsem si pár učebnic do batohu a vyrazila ven. Nešla jsem ale dveřmi, to by mohla nastat situace s trapnou snídaní. Opatrně jsem vystrčila jednu nohu z okna a snažila se najít díru, kterou jsem si tam sama vytvořila. Když jsem ji našla, tak jsem se celá přehoupla na druhou stranu, kde už jsem opatrně strkala špičky bot do malých dírek. Během chvilky jsem byla dole a mohla běžet na autobus, který jako vždy měl neskutečné zpoždění, protože musel čekat na druhé zastávce, kde nastupoval Marvin, který vždy donesl moc drobných a chudák řidič je vždy přepočítával.
Byl už trošku starší, tak se není čemu divit, že mu to tak trvalo. Jako vždy jsem ale byla vděčná za to, že vůbec přijel. Měla jsem to štěstí, že pár sedaček zůstávalo volných a já se mohla pořádně rozvalit po celé šířce.

„Můžu si přisednout?" Zvedla jsem pohled zmatený pohled k vysokému mladíkovi. Se zájmem mě pozoroval a já se rozhlédla kolem. Bylo tam pár volných míst. Znovu jsem na něj nechápavě pohlédla, ale místo jsem mu beze slova uvolnila.
„Jak se jmenuješ? Já jsem Joah." Stále se snažil navázat konverzaci. Neměla jsem ráda lidi, kteří se moc snažili. Jsou to takoví ti aktivní lidé, kteří by to hned začali považovat za přátelství a začali by vás hned po malém rozhovoru zvát na oběd.
„Vivian." Odvětila jsem prostě a natočila se směrem k oknu, aby jasně pochopil, že nemám zájem o pokračování konverzace.
„Ty asi nejsi komunikativní typ, ale já do tebe vidím Vivian. Uvnitř víš, že se se mnou bavit chceš." Tiše mi šeptal do ucha, až mi naskočila husí kůže. Překvapeně jsem se na něj otočila a zírala do těch stříbrných očí. Byla jsem v nich úplně lapena. Skoro jsem ani nedýchala, abych ten moment nenarušila.
„Vidíš? Chceš se se mnou bavit, tak se neskrývej, protože já tě vidím. Opravdu vidím." Jeho slova byla tak děsivá, až mi to nedávalo smysl. Zažívala jsem každý den plno podivných věcí, ale tohle bylo jiné. Nechápala jsem to. Jeho chování, a ty oči! Chloupky mi stály až na krku. Neodvážila jsem se ani polknout.

Tohle je směšné, vždyť už jsem zabila tolik lidí. Jak mě může vystrašit tenhle šašek? To je možná to, čeho jsem se bála. Byl to jen obyčejný kluk, který projevil zájem o konverzaci. Možná to jen zveličuji.