Stříbrný drak - Ztracené legendy

Druhá kapitola - Nabídka, co se neodmítá

Tvoreček ležící vedle mě se ze spánku pohnul a přerušil tak tok mých myšlenek. Chtě nechtě, musela jsem se láskyplně pousmát a asi po sté se sama sebe zeptat... Co to kruci dělám?

Vešli jsme do pokojíku. Je dost malý a vlastně velmi skromně zařízený - těžký stůl, dvě židle, malá skříň a okno s okenicemi. Na stole stála jediná věc, která byla cenná a nevytvářela tak strohý dojem - umělecky kovaný, stříbrný, devítiramenný svícen. Nikdy jsem nepochopila, proč mi ho ten obchodník prodal tak pod cenou.
Pokynula jsem neznámému, ať se posadí. Sama jsem si zabrala židli blíže ke dveřím, jen tak, ze zvyku a pro jistotu.
Dlouho nikdo nic neříkal. Zvedla jsem se, zapálila svíčky na svém úžasném svícnu a znovu se posadila.
Ticho se nepříjemně protahovalo. Už jsem toho chlapa měla dost. Zničil mi večeři, tak ať buď spustí, nebo vypadne. Mě je to v podstatě jedno. Zvolna jsem se začala nadechovat, když promluvil.
,,Měl bych pro vás prácičku, Ellio. Tak si necháváte říkat, ne?"
No ne, vážně? Já už myslela, že si chce jenom v soukromí přátelsky popovídat s nejlepším vrahem široko daleko. Svojí jedovatost jsem ale nedala najevo, pohodlně se opřela, jako by mě to nezajímalo - i když bych si nejraději ukousala prsty, aby to konečně vysypal - a kývla, ať pokračuje.
,,Víte, jak si nynější královská rodina uchovává svou moc? A jak vůbec město dobyli?"
Znovu jsem kývla. Noc, kdy dobývali město na těch svých přerostlých, okřídlených ještěrkách se mi vryla do paměti, i když mi nemohlo být víc jak pět let. Tehdy jsem přišla o jediného člověka, kterému jsem kdy věřila.. Při té vzpomínce jsem se zachvěla.
,,Chcete pomstu."
Překvapila mě jistota s jakou to řekl. Ale já ji opravdu chtěla. Toužila po ní. Zabodnout jim kudlu do srdce. Nebo i do zad. Na tom přece nezáleží.
Promluvila jsem poprvé od té doby, co jsme vešli do pokojíku. ,,Co po mě chcete?"
,,Vezmeš jim jedno dračí vejce."
Tak to znělo zajímavě. To by mohlo být to pravé. A i kdyby to nevyšlo, kolik škody bych stihla napáchat, než by mě zabili?
Pokynula jsem rukou. Pokračuj, říkalo to gesto. Chci vědět víc.
,,Dám ti k dispozici volné konto s jedním tisícem zlatých na pokrytí nákladů. Využij je jak chceš. Čas ti nijak zajistit nemůžu, ale nespěchám. Počkám si."
Kdybych chtěla pláchnout, tak by to byla nejjednodušeji vydělaná tisícovka v mém životě.
,,Pokud s penězi zmizíš, najdu si tě."
Nikdy jsem neměla ráda lidi, co čtou myšlenky. Trochu ironie, že mezi ně sama patřím.
,,Pokud zmizíš s vejcem, najdu si tě. Pokud se mě pokusíš přechytračit, najdu si tě. A můžu tě ujistit, že líbit se ti to nebude."
Jistě, bez výhružek by to nebylo to správný kafe. Hmm, když tak o tom přemýšlím, jedno bych si dala.
,,Přijímáš?"
Možnost pomstít se lidem, co nenávidím, ukrást draka, a ještě si přivydělat celkem tučnej balík? To je nabídka, co se neodmítá. Pomalu jsem pozvedla oči a konečně se na svého návštěvníka podívala zpříma.
Pak jsem natáhla ruku a pronesla ono osudové slovo: ,,Přijímám."
Usmál se, nebo se mi alespoň zdálo, že se tak stalo, a potřásl nabízenou rukou.
Ještě asi hodinu jsme projednávali maličké nejasnosti a podrobnosti. Pak odešel, ale já se ještě chvilku pozdržela.
Po asi deseti minutách jsem se konečně zvedla, zhasla svíčky a vyšla ven z pokojíku. Právě svítalo, a já si uvědomila, že nic už nebude jako dřív.
Ale zároveň že už není cesty zpět.

Heyy, lidičky. Omlouvám se za hroznou krátkost kapitoly, ale prostě se mi hodilo ukončit to tady. Stejně mi přijde, že jste se při tom trochu nudili, ale je to celkem významná část příběhu :D
Rozhodně mi napište do komentů, jak se vám to líbilo, co bych mohla vylepšit a co říkáte na Ell, protože váš názor na ní mě dost zajímá :D

Nevím jak často budu přidávat nové kapitoly, protože nejčastěji píšu po nocích a musím to taky nějak regulovat, abych se vyspala :D Ale budu se snažit! :D