Stříbrný drak - Ztracené legendy

Čtvrtá kapitola - Útěk

Padám na kolena. Zkouším se zvednout, ale nezvládnu to. Už ne.
Jsme na cestě už několik dní - nebo spíš nocí. Jídlo došlo před třemi dny, voda včera.
Obličejem dopadám na zem. Písek, který ji pokrývá je studený a přijemně chladí do tváře.
Okřídlený tvoreček si lehá vedle mě. Nedokázala jsem ho dostat do bezpečí. Přesto v jeho očích nevidím výtku, spíš se zdá, jako by mne uklidňovaly.
Tvor obrátí oči k nebi. Já také. Žádné nebe ale vidět není.
Celé je zakrývají obrovská, rudá křídla...

Běžím po střechách, lup bezpečně ve vaku na zádech.
Dokázala jsem to. Vzala jsem Dobyvatelům dračí vejce. Zaplavila mně vlna euforie. Nikdy jsem ze splněného úkolu neměla takovou radost.
Zastavila jsem se až před osvětleným oknem svého pokoje.
Nechávala jsem rozsvíceno?
Je to možné. Chystala jsem se vlézt dovnitř, když mé uši zachytily jemný zvuk. Lehké zavrzání židle o podlahu, jako když se někdo houpe.
Přešla jsem k oknu, přitiskla se ke zdi a nakoukla dovnitř. Vše bylo na svém místě, krom židle, která nyní byla zády k oknu, přímo přede dveřmi.
Pro sebe jsem se usmála. Hlupák. Než by se stačil zvednout, zabila bych ho nejmíň třikrát.
Tiše jsem se protáhla oknem do pokoje a po špičkách se blížila k nezvanému hostovi. Cestou kolem stolu se mi nějak objevil v ruce kus provazu.
Možná mě vycítil, když jsem stanula přímo za ním, a pokusil se otočit. Příliš pozdě, zlato. Přehodila jsem kus provazu okolo krku a překřížila konce. Nechtěla jsem ho zabít, jenom přidusit. Nechápu, proč sebou tak házel.
Konečně jeho tělo ochablo. Ze skříně byl vytažen další provaz. Moje židle se mu evidentně zdála pohodlná, může si jí užít ještě nějakou dobu.
Zatímco chlápek setrvával v bezvědomí, vzala jsem tlumok a začala balit. Pokud vážně čekali na mě, bude lepší z města vypadnout. Pokud ne... těch pár věcí co vlastním vždycky můžu znovu vyházet ven.
Když jsem byla s balením hotová, vzala jsem druhou židli a sedla si naproti svému nedobrovolnému hostu.
Zanedlouho se probral. Hned jako první věci si všiml mě. Vykulil oči. Nedivím se, na klíně jsem zrovna náhodou měla svůj krátký meč. Není hezký, ale k účelu slouží perfektně.
Naklonila jsem se k neznámému.
,,Jestli zařveš, ještě dva týdny tě budou sbírat po ulicích."
Nevěřila bych, že je možné, aby oči vykulil ještě víc.
,,Jak se jmenuješ?" začala jsem lehkým konverzačním tónem.
,,L-L-Lucas."
,,A řekneš mi, co děláš v mém pokoji?"
,,J-já měl být jenom z-záloha."
Pohlédla jsem na něj. Možná tázavě, možná výhružně. Ani nevím. Tak jako tak, dostavilo se požadovaného efektu.
,,M-měla jste přijít dolem. Je tam deset mužů. Já tu měl být jenom, kdyby jste proklouzla kolem nich. Král Sharon si přál, abychom vás přivedli. N-nic víc nevím."
Hmm, tak král Sharon si přál.
Naklonila jsem se k Lucasovi a zašeptala: ,,Nechám tě naživu. Ale předáš králi Sharonovi vzkaz. Nikomu jinému, jen jemu, rozumíš?"
Kývl.
,,Vyřiď mu, že Zabiják se nedá jen tak chytit. A vyřiď mu, že by si měl znovu projít Líhně."
S tím jsem se odtáhla. Lucas na mě poulil oči. Vycenila jsem zuby a zavrčela. Tiše vyjekl. Škoda, že musím jít. S tímhle by mohla být zábava. Povzdechla jsem si a oknem se znovu vytratila do noci s myšlenkou, kdy mu asi dojde, že není svázaný tak pevně, jak by se mohlo zdát.

Dala jsem se do běhu. Mrštná jako kočka, přebíhala a přeskakovala jsem z jedné střechy na druhou až k části města, kde byla cesta ,,horem" příliš nebezpečná. Jednalo se o chudinskou čtvrť a střechy zde byly příliš chatrné.
Zpomalila jsem do kroku. Noční běžec budí příliš mnoho pozornosti.
Procházela jsem mezi křivými domky ještě křivějšími ulicemi, když mi do cesty vstoupila shrbená postava v kápi. Ulička byla příliš úzká, abych mohla osobu obejít.
Zpod pláště vystřelily ruce a chytly mne za ramena. Chvíli mne takto držely. Pak neznámý - nebo neznámá - ustoupila z cesty se slovy: ,,Neseš zvláštní věc ve svém vaku a v tvé krvi koluje oheň. Proroctví se naplní a mnoho lidí zemře. Odejdi z města a miř na západ. Stříbrný drak opět povstane a naše země bude volná. Běž."
Neměla jsem se k pohybu. Měla jsem otázky, a cítila, že tenhle člověk by mi je mohl zodpovědět.
,,Jaké proroc.."
,,Běž!" Byla jsem přerušena a postrčena vpřed. Když jsem se otočila, nikdo tam nebyl.
Zbývala tedy jediná cesta.
Nocí se rozezněly zvony. Byl vyhlášen poplach. Všichni musí do příbytků. Kdo zůstane venku, putuje bez okolků do vězení na dobu neurčitou.
Dala jsem se znovu do běhu. Tady už nenápadnost fungovat nebude, jenom rychlost. K Stále otevřené západní bráně mi zbýval jen kousek.
Už byla na dohled. Zrychlila jsem naplno. Zdálo se mi, že se brána uzavírá rychleji, než obvykle. Za sebou i před sebou jsem slyšela výkřiky.
Poslední kus.
Na poslední chvíli jsem si lehla a podjela pod bránou. Za mnou byly slyšet nadávky a křik. Zvedla jsem se a běžela dál do noci. Vstříc poušti.

Zastavila jsem se až ráno.
Byla jsem totálně vyždímaná. Přesto jsem ještě našla sílu se znovu podívat na kradené vejce. Pomalu jsem ho otáčela, vychutnávala si pocit vítězství, který mi přinášelo, pozorovala odlesky ranního slunce na jeho blyštivém povrchu... A strnula překvapením. Na jedné straně byla prasklina.
Vejce se začalo třást a vysílalo vlny tepla do mých dlaní. Položila jsem jej na zem a poklekla vedle.
Prasklina se zvětšovala, začaly se tvořit další. 

Pak vajíčko expoldovalo. Záře z exploze mně oslepila. Raději jsem zavřela oči.

To není možné, říkala jsem si v duchu. Není to pravda.
Pomalu jsem otevřela oči. Kolem dokola byly skořápky, nyní už bez barvy. Bez života.
A uprostřed nich sedělo něco.
Něco neskutečně nádherného, alespoň z mého pohledu.
Tělo bylo trochu podobné ještěrce, ale větší a ladnější. Na tlapkách byly malé drápy, černě průzračné, jako sklo. Ze zad tvorečkovi vyrůstala dvě blanitá křídla. Krk byl na velikost toho tvora trochu dlouhý, ale na půvabu to nic neubíralo. A na hlavě se jako obsidiány vyjímaly dvě černé oči.
Dráče.
Moje.
Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Jeho stříbrné šupiny se leskly a když se drak pohnul, vytvářely dojem tekutého stříbra.
Téměř nevědomky jsem natáhla ruku. Ono zase natáhlo svůj krk, až jsme se téměř dotýkali.
,,Jmenuji se Yave." zaznělo mi v mysli.
Pak dračice pohnula hlavou a překlenula poslední kousek mezi nimi. Dotek byl chladivý a horký zároveň.
Projela mnou vlna horka, na pokožce ruky mi vyvstaly jakési stříbrné vzory.
Klesla jsem tváři do písku a pak už... nic.

Speciální poděkování letí znovu DarySkydragon, dále bych chtěla poděkovat AdamSndermann a tichému pozorovateli Barca_233
Stříbrný drak se už blíží 100 přečtení - moc děkuju

A doufám, že jste pochopili, že se vyhneme nudné části přechodu přes poušť...

Bye