Stříbrný drak - Ztracené legendy

Osmá kapitola - Nejšťastnější člověk na světě

Když otevřu oči, vidím jenom strop. Chci zvednout hlavu, ale jakmile se pohnu, ucítím příšernou bolest. Jako by mi někdo zarazil střep mezi oči. Se zasténáním pokládám hlavu zpátky na polštář. Tohle asi nedám.

,,Jsi vzhůru?'' zaslechnu ženský hlas. Společně s ním mi vstupuje do zorného pole znovu ta fialová holka.

,,Díky bohu,'' pokrčovala, ,,tvůj drak by to asi nezvládnul, i kdyby se uvolil od tebe odpojit.''

Prosím, zabijte mě někdo. Bolest hlavy sice trochu ustoupila, ale jestli do mě ta holčina bude ještě chvíli hustit nějaké její bláboly...

Uhýbám pohledem ke straně a znovu zavírám oči. V duchu posílám prosbu všem svatým, aby mi celý svět dal pokoj a nechal mě spát.

Fialka asi pochopila a přestala mluvit. Už už jsem skoro zabrala, když slyším křik a nadávky.

,,Ne. Ne. Ne!''

,,Sakra!''

,,Chyťte to někdo!''

V tu chvíli někdo - nebo něco - rozráží dveře a mně se na tvář lepí něco šupinatého a teplého. Chci se ohnat rukou, ale neudělám to - bolest hlavy ustoupila. Užasle se zvedám do sedu, svoje dráče na klíně. Trochu se pousměju a podrbu Yave na měkkých šupinách pod krkem. Ta slastně přivírá černá očiska.

Mohla bych takhle sedět hodiny, kdyby se nepřihnal Kai.

Zastavuje se ve dveřích a skoro křičí: ,,Ten stříbrný ďábel nešel zastavit. Asi vycítil, že jsi vzhůru a...''

,,To je v pořádku,'' přerušila jsem ho, možná trochu neurvale, a nepřerušovala oční kontakt s dráčkem.

,,Každopádně, když už jsi vzhůru, můžeš se dnes připojit k naší malé radě,'' řekl a trochu se ušklíbl. ,,Theresa ti pomůže do šatů.''

Podíval se na dívku ve fialových šatech, která kývla.

,,Přijď pak do Kruhu. Rada začíná za dvě hodiny,'' oznamuje mi, načež se otáčí a odchází.

Chvíli jsem zírala na místo, kde ještě před nedávnem stál. Pak, jako bych se probrala z transu, se otáčím na Theresu.

,,Těmi šaty nemyslel šaty jako šaty, že ne?'' ptám se se zoufalstvím v hlase.

Theresa se na mě jenom smutně pousměje.

*******************************************

Sedím na židli a dívám se do zrcadla*, zatímco Theresa stojí za mnou a z hustých vlasů mi vytváří jakýsi účes. Bylo by mi to bývalo příjemné - vždycky jsem měla ráda, když se mi někdo hrabal ve vlasech -, kdybych nebyla navlečená do takových příšerných hadrů. Moje noční můry se naplnily, a byly ještě horší než jsem čekala.

Nechali mi připravit dlouhou stříbrnou róbu s rozparky, kterými prosvítá černá spodnička. A samozřejmě nesmí chybět korzet, ta tisíckrát prokletá, zbytečná, omezující věc. Nemůžu si pomoci, připadám si jako nějaký obří, groteskní náramek. Rukávy jsou tříčtvrteční, takže jsou velmi dobře vidět ornamenty táhnoucí se po mém pravém předloktí. Vystupují z mojí opálené pokožky jako podivní stříbrní pavouci.

,,Ani nevíš, jaké máš štěstí,'' prohlásila z ničeho nic Theresa.

,,Jistě. Vytržena ze svého života. Po druhé. Bez přátel, bez známých, bez rodiny. Nejspíš jsem teď nejhledanější zločinec v celé zemi, ale nikdo mě nemůže najít, protože jsem byla unesena do tajného města, o kterém jsem nikdy neslyšela. Vypadá to, že budu nejšťastnější člověk na světě,'' odpovídám ironicky.