Stříbrný drak - Ztracené legendy

Šestá kapitola - Každý někam patří

Po zprávě o útoku se město probudilo a začala horečnatá činnost. Každý šel něco dělat, něco obstarat. Dokonce jsem viděla několik starších dívek se zbraněmi odvádět smečku dětí někam do nitra hory. Kai a několik dalších se vytratilo bůh ví kam a netrvalo dlouho a stála jsem na okraji jezera sama.
Sešeřuje se.
Přilétla Yave a sedla si mi na rameno. Všude okolo je klid - téměř všichni se stáhli do vedlejších chodeb a jeskyněk. A já se stáhla mezi své myšlenky. Mezi své vzpomínky.
Vzpomínám na svoje dětství, na to, jak jsem poznala svého mistra, jak jsem poprvé zabila.
Jak všechno, co jsem znala, zmizelo v plamenech.
,,Hej!" ozve se za mnou a já se s nevolí otáčím.
,,Kai řekl, ať se jdou všichni vyspat." řekl sympatický mladík střední postavy v lesknoucím se zeleném plášti. I když světla bylo málo, nepřehlédla jsem jeho zářící zelené oči.
,,Nejsem unavená." odpovídám a obracím svou pozornost zpět k jezeru. Na vodní hladině se leskne měsíc, jako by se prohlížel v zrcadle.
,,Ale tvůj drak je." pokračuje.
Podívám se na Yave - opravdu. Spí vedle mě jako zařezaná. Pousměju se a jemně jí zvednu. Se spícím dráčkem v náručí se postavím.
Otočím se a málem vrazím do muže, stojícího těsně za mnou.
,,Ty jsi ještě tady?" zeptám se ho, ne zrovna příjemně.
Usměje se. ,,Chci se ujistit, že opravdu půjdeš do postele."
Zvednu oči v sloup. Má štěstí, že Yave spí.
Vykročím směrem ke stájím, on za mnou.
,,Takže mě teď tady budeš pronásledovat až do mého pokoje, kde počkáš, dokud neusnu?"
,,Jistota je jistota."
Dál pokračujeme v tichosti.
Ve stájích najdu volné místečko a dračici na něj položím. Všude je takové ticho, že se odvážím doufat, že ten kluk odešel.
Omyl.
,,Teď ještě ty."
Povzdechnu si. ,,Ty jsi ještě tady?"
,,Je to moje práce." odpovídá.
,,Tvoje práce je otravovat lidi?"
Zasměje se. ,,Půjdeš do pokoje dobrovolně, nebo tě tam mám odnést?" optá se, a přitom se přiblíží nepříjemně blízko. Jeho brada se téměř dotýká mého čela.
Dřív, než stihne cokoli udělat, má na krku umístěnou jednu z mých dýk. Přesněji tu jedinou, kterou jsem si stihla strčit do boty. Pohled na jeho vykulené oči byl úžasný.
,,Aby jsme si rozuměli." pronesu tiše. ,,Mojí prací je zabíjet lidi. Tak si dávej bacha."
Počkám než kývne, pak sudám dýku z jeho krku, umístím ji zpět do boty a o krok ustoupím. V mírném osvětlení Stájí ho vidím líp - má hnědé vlasy na ramena, vysoké lícní kosti a ostře řezanou bradu, na které mu raší jedno či dvou denní strniště.
,,Dobrou noc..." začnu.
,,Kenneth. Jmenuju se Kenneth."
,,Dobrou noc, Kennethe." dokončím větu, otočím se a vyrážím hledat svůj pokoj, zatímco na zádech cítím jeho pohled.

,,Kruci!" zakleju, rozhodně ne poprvé za tenhle večer.
Příčinou je to, že už jsem po třetí - po třetí - špatně zabočila a skončila ve slepé uličce.
Jak tady sakra může být tolik chodeb?
,,Ztratila ses?" Bože ne, další? Ohlédnu se za hlasem a vidím Kaie, opírajícího se o stěnu.
,,Ne, nemohla jsem spát, tak jsem to tu šla trochu prozkoumat."
,,A pak jsi se ztratila."
Otevírám ústa, abych nějak trefně odpověděla, ale nic mě nenapadá. Zklamaně je zase zavřu.
Usměje se a vyjde směrem ke mě. Asi si všiml mojí nepříliš dobré nálady, protože se zastavil v dostatečné vzdálenosti.
,,Doprovodím tě." nabídne se. Kývnu na znamení díků, zařadím se po jeho boku a společně vykročíme.
Jdeme docela dlouho. Nepamatuji si, že by jsme z mého pokoje šli takovou štreku. I když, nevím jak daleko jsem se dostala při své noční pochůzce.
Naše procházka ale nekončí přede dveřmi mojí ložnice. Zastavujeme se u bytelných železných dveří a já tázavě pozvedám obočí.
,,Jen ti chci něco ukázat." pravil a pootevřel dveře na malou špehýrku.
Průzorem jsem viděla obrovskou jeskyni s jednou otevřenou stěnou, kamenná země zvolna přecházela do písku. Dál byla poušť, stejně nepřívětivá jako vždycky.
V otevřené jeskyni posedává na zemi asi deset mužů a v rohu se leskne drak.
,,Tohle je náš hlavní a taky nejnápadnější vchod. Každou minutu tu ve směnách hlídá deset mužů, jeden mladý drak a jeho jezdec. Devět válečníků, kteří by při útoku nejspíš zahynuli jako první, aby vykoupili čas pro rychlého posla, který běhá vnitřekm, a dračí dvojici, která má delší, venkovní trasu a jejichž úkolem je nás před útokem varovat. I přesto, že je to jedna z nejnebezpečnějších pozic, hlásí se na ni dobrovolníci. Víš proč?" zakončí Kai svou přednášku otázkou.
Pomalu zavrtím hlavou.
,,Popřemýšlej nad tím." řekne a zavře dveře. Pohlédne mi do očí a smutně se usměje. ,,A teď už tě vážně odvedu do tvého pokoje."

Při cestě jsem si lámala hlavu s jeho otázkou. Proč se ti muži dobrovolně hlásí?
Protože k tomu mají nějaký důvod. Něco, co je pro ně cennější než jejich život.
Co pro mě je - nebo bylo - tak cenné?
Zlato? Ne.
Domov? Ten se dá znovu postavit.
Zastavujeme se před dveřmi do mé ložnice. Položím ruku na kliku, ale dveře neotevřu.
,,Rodina. Bojují za svoje rodiny. Nasazují životy za to, že někam patří." pronesu pomalu a tiše, ale nedívá se na něj.
Kai si dává načas, než odpoví.
,,Ano. Je důležité, aby měli za co bojovat. A rodina je dobrý důvod, nemyslíš?"
,,Já nevím." A nechci se o tom bavit.
,,Jen ti chci říct - nejsi tady ve vězení. Můžeš odejít, za rodinou.."
,,Nemám rodinu." přeruším ho rázně.
,,Za příbuznými?"
,,Žádní nejsou."
,,Přáteli?"
,,Zapomněl jsi, kdo jsem? Nikam nepatřím."
,,Každý někam patří." odporuje.
,,Já ne!" Ta dvě slova skoro zakřičím. O trochu klidněji dodám: ,,Nikdy jsem nikam nepatřila."
Zavřu oči, do kterých se mi derou slzy. Dneska je toho na mě už moc.
,,Opustili tě?" zeptal se opatrně.
,,Jsou mrtví." Zabili je přímo před mýma očima.
,,Já.. Omlou.."
,,Dobrou noc, Kaii." skočim mu do řeči. Jeho omluvy jsou teď to poslední, o co stojím.
Otevřu dveře, vklouznu dovnitř, zavřu a zamknu dřív, než stihne cokoli říct, nebo nedej bože se znovu začít omlouvat.
Na nějaké převlékání kašlu, oblečená padám rovnou do postele.
Konečně na mě doléhá nátlak posledních dní. Do očí se mi začaly vkrádat slzy. Nebrečela jsem od té doby, co jsem přišla o všechno.. a všechny.
Je mi to fuk.
Nechávám kapky slané vody, ať si razí cestičky po mých tvářích a nakonec, úplně vyčerpaná, usínám.

Usínám, mě o pár hodin později probudil zvon ohlašující napadení.
A abych měla na sítnici znovu vypálenou krutou tvář muže, jež mi zabil rodinu.

Ahojj lidi! Dneska jsem vám po méně jak týdnu (!) přihodila další část Stříbrného draka.
Áno, moc se toho nedělo, a myslím, že jsem vám na tenhle díl slibovala bitvu. Moc se omlouvám, ale okolnosti chtěly jinak :D
Příště vám to vynahradím, slibuju!
Nyní věčně se opakující část: moc děkuju za všechny votes a komentáře! (Vůbec mi nebude vadit, když ve votováni budete pokračovat :D ale komentů si cením víc :) takže jestli mě chcete potěšit, komentujte jako zběsilí! :D )

A ještě speciální poděkováni Barca_233 a taky mojí osobní kritičce, která bohužel Wattpad nemá :D