Stříbrný drak - Ztracené legendy

Třetí kapitola - Špinavá práce

Tvor vedle mě se probudil a upřel na mě své průzračně černé oči. Trochu mi připomínají sklo. Když se v nich odrážel západ slunce, byly ještě krásnější.
,,Musíme jít. Už se stmívá." Ozval se mi uvnitř hlavy tichý hlásek, spíše šepot.
Kývnu, vstanu, seberu těch pár věcí co mám s sebou. Tvoreček se mi usadil na rameni a ocas ovinul kolem paže. Takhle jsme společně vykročili pouští do nastávající noci a já se znovu ponořila do svých myšlenek.

Ve světle svíček jsem znovu, naposledy pročítala své poznatky. Nashromáždila jsem je za týden a byl jich pěkný štos. Prostě jen musíte vědět, kde se zeptat a koho podmáznout.
Svůj malý nájezd na hrad plánuji na dnešek a začíná se mi uspokojivě stahovat žaludek. To je dobře, když je člověk nervózní, udrží ho to ve střehu.
Podívám se na poslední papír s poznámkami. Rozpisy stráží. Mění se každý týden. I to je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla udeřit už teď.
Podívám se z okna, odhaduji, že může být pár minut po setmění. Pravý čas se připravit.
Otevírám skříň a vytahuji tmavě šedý oblek, téměř černý, který na sebe následně oblékám. Po jedné neblahé zkušenosti čistě černé oblečení už nepoužívám.
Vlasy si stahuji stuhou do ohonu a přikrývám hlavu přiléhavou kapucí. Po chvíli přehrabování ve skříňce objevuji další potřebnou věc - misku s popelem smíchaným se sádlem. Stoupnu si před zrcadlo a směs si soustředěně roztírám po obličeji. Nakonec jsem se svým dílem spokojená a odkládám mističku.
Teď už jenom zbraně. V každém svém obleku mám nespočetně kapes a kapsiček na dýky a nože rozmanitých délek. Poprvé v životě ale nejsem se svým arzenálem spokojena. Dvěma řemeny si tedy připevňuji ke stehnu pochvu s krátkým mečíkem. Není delší než moje stehenní kost, ale, ve vší skromnosti, s ním dokážu rozpoutat hotové peklo.
Jsem připravena. Papíry vhazuji do plamenů a oknem vyrážím do ulic.

Běžím po střechách, protože tam si mě nikdo nevšímá. Je to jeden z důvodů, proč jsem nejlepší. Kdo by se taky díval nahoru?
Zanedlouho tiše dobíhám k bráně hradu. Ať chci či ne, znovu se musím pozastavit nad impozantností té stavby. Potřesu hlavou. Teď mám jinou práci.
Věrna svému heslu ,,Nahoru se nikdo nedívá" jsem se rozhodla přelézt hradbu. Byla z neopracovaného kamene a na několika místech rozpraskaná. Pro zkušeného lezce jako já žádný problém. Rychlá jako pavouk, tichá jako stín. Zanedlouho jsem se ocitla na vrcholu. Strážný na svém stanovišti otupěle zíral do tmy. Nedivím se mu, taky by mě nebavilo tady stát čtyři hodiny.
Přehoupla jsem se na druhou stranu a začal sestup dolů, podobný jako ten předchozí. Stále si mě nikdo nevšiml.
Ocitla jsem se na nádvoří, tedy přesně na druhé straně než jsem chtěla. Kruci, to se mi obyčejně nestává.
V tu chvíli se na mě usmálo štěstí. Z menších dveří vyšel starý sluha pro dřevo. Ač by měl dveře zamykat, očividně na to úplně kašlal a pouze je přivřel.
Proklouznout jimi trvalo jen pár sekund.
Uvnitř jsem si dovolila rychle se rozhlédnout. Chyba.
Do rozlehlé místnosti vešli dva muži a já se málem nestihla schovat.
Důkladně jsem si je prohlédla. Jeden z nich byl velmi vysoký, ramenatý a už od pohledu válečník. Druhý, snad jeho podřízený, nesl pochodeň a byl menší, zavalitější, ale i tak vypadal, že to s velkým mečem zavěšeným na zádech dobře umí. Oba spolu zapáleně hovořili.
Zastavili se uprostřed místnosti, tam, kde na zemi byla vyložena hlava draka.
Tam, kde byl  vchod do líhně.
Vysoký dvakrát dupnul na dračí oko a trochu ustoupil. Přímo před ním se otevřelo schodiště. Děkuji pane, otevřel jste mi bez klepání!
Vešli. Po chvíli čekání, až když se otvor začínal pomalu zavírat, jsem vyrazila vpřed. Málem jsem to nestihla. Jsem dneska nějaká roztěkaná - to není dobře. Než jsem se stačila vzpamatovat, dveře nade mnou se uzavřely a odřízly mne od posledního zbytku světla. Zbývalo mi tedy jít dál, dolů.

Schodiště skončilo tak náhle, že jsem ztratila rovnováhu. Alespoň, že pořád umím ztrácet rovnováhu potichu. Pokračovalo se úzkou kamennou chodbou. Nelíbila se mi ani za nic, ale co jsem měla dělat?
Zanedlouho se začalo oteplovat a postupně začalo přibývat i světla.
A pak, najednou, za ostrou zatáčkou byla obrovská jeskyně. Po celém jejím obvodu byla dračí vejce, hrající všemi barvami. Hnědé, bronzové, žluté, modré... Stačilo si vybrat.
Už už jsem sahala po tom nejbližším, když jsem zaslechla kroky. Kruci! Rozběhla jsem se rovně. Prostě jsem musela něco dělat a ne stát hned u vchodu. Vtiskla jsem se do malého výklenku a poslouchala. Podle hlasů to byli ti dva chlapíci, co jsem je viděla před tím.
,,... druhou nemůžeme najít."
,,Jak nemůžeme najít?"
,,Byli jsme dnes v hostinci, kde měla bydlet. Nebyla tam."
Docela by mne zajímalo, o kom mluví.
,,Najdeme ji."
Kroky se zastavily. ,,No to bych vám radil."
Muži vešli do jeskyně. Já se zatím snažila, ať vypadám jako ten nejdůvěryhodnější kus stěny, který kdy viděli.
Chvíli bylo ticho.
,,Treshiu si vybral modrý drak." Prohlásil do ticha vysoký. ,,Je malý a slabý. Dívka je mírná a poddajná. S tím se samozřejmě dá dělat mnohé. Je jí konec konců teprve osmnáct. Ještě z ní dokážeme vycvičit skvělého jezdce. Ale je jasné, že o ní proroctví nemluvilo."
Zavalitý notnou chvíli mlčel. ,,Ještě dnes pošlu ke Zlaté lilii další četu. Třeba se vrátila. Jestli ne, dám rozkaz, ať tam na ni počkají."
,,Ne."
Menší se překvapeně podíval na svého nadřízeného.
,,Počkáš tam na ni ty."
S tím se vysoký otočil a vyšel z jeskyně. Malý ho po krátkém zaváhání následoval.
Vzala jsem nějaké vejce co jsem zrovna měla na dosah a vydala se za nimi, v naději, že se ještě něco dovím. O záhadné Treshie, proroctví, nebo dívce, co je nějakou náhodou ubytovaná ve stejném hostinci jako já.
Čekala jsem marně. Cestou zpět neřekli už ani slovo.

Cesta z hradu proběhla, oproti mému očekávání, ještě jednodušeji než cesta tam. Čekala jsem od toho trochu víc adrenalinu.
Konečně jsem se podívala na vejce, co jsem v jeskyni jenom rychle zastrčila do vaku.
Bylo stříbrné s tmavými odlesky. Jinak řečeno, bylo nádherné.
Zavřela jsem vak, vyšvihla se na střechu nejbližšího domu a vydala se k Zlaté lilii.

Ahojky! Oproti minulým částem byla tahle docela dlouhá, a asi i docela nudná. Je mi moc líto, že tam bylo tolik popisování, ale já musela :) Chtěla bych moc poděkovat DarySkydragon, kvůli kterému mě hodně baví přidávat nové kapitoly a vždy se těším na jeho názory :'D
Řeknu vám, tom městě už mě to dost neba. Mám takový pocit, že přístí kapitolu z něj konečně vypadnem :D Jak, proč a co se bude dít dál? Inu, to zjistíte jenom jedním způsobem..