Stříbrný drak - Ztracené legendy

Sedmá kapitola - Smím prosit?

Všechno kolem hořelo, já se tiskla do rohu snažíc se, aby si mě nevšiml. Můj malý bratříček ležel na zemi, ruku nataženou směrem k matce ležící opodál. Pusu otevřenou v posledním němém výkřiku hrůzy a v jeho očích se leskly plameny... a výtka. Proč já měla žít?
Ruku mi olízl plamen a mně unikl krátký výkřik. Muž, již vycházející ze dveří se otočil. Z jeho bledých očí sálal takový chlad, že jsem se musela navzdory horku všude kolem, otřást.
Zírali jsme si do očí, když se rozezněly zvony...

ZVONY! Prudce se posadím v posteli zbrocené potem, rukou přejedu po mokrém obličeji. Už když jsem myslela, že ta noční můra je nadobro pryč... V mozku mám vypálený pohled toho muže. Dovoluji si o tom chvíli popřemýšlet, když si uvědomím, že zvony nepřestaly vydávat ten hlasitý zvuk, který mě vytrhl ze spánku.
Přehoupnu nohy na zem, někdo rozráží dveře. Stojí v nich ten zelený mladík... Kenneth.
,,Kai řekl, že máš zůstat tady. Promiň." řekl a zavřel. I přes neutichající zvuk zvonů slyším cvaknutí zámku. Vrhnu se proti dveřím, ale drží.
Proč mě tu nechali? Proč jim nemůžu pomoct v boji? V hlavě mi vířily zmatené myšlenky. Proč?
Couvám od dveří. Zmatení začíná mizet a nahrazuje ho jediný pocit, který znám naprosto důvěrně. Ten, který mi už mnohokrát zachránil život. Vztek. Zatnu pěsti.
Takže milostivý pán si myslí, že si mě tu může prostě zavřít?
Beru židli a vší silou jí mrštím proti dveřím. Zdálo se mi to, nebo sebou malinko otřásly?
Dojdu pro kus nábytku a znovu hodím. Znovu. A ještě jednou.
Beru druhou židli, protože ta první už je lehce nepoužitelná a proces opakuji.
Se sedmou silnou ránou dveře definitivně povolují. Chci vyběhnout ven, ale zastavuji se.
Stříbrné nitky na košili jasně, posměšně zářily. Hned mě poznají.
Otáčím se zpět do pokoje a můj pohled padá na můj cestovní vak.
Jediná možnost.
Rychle se přehrabuji ve vaku, dokud konečně nenarazím na tmavě šedou přiléhavou halenu. Strhávám ze sebe ten stříbrný hadr a cpu se do svého důvěrně známého oblečení. Na stejném místě jako vršek obleku nacházím i svůj ,,skromný" arzenál zbraní. Prsty jemně přejedu po dýkách, nožích i páscích co je drží. Bleskově, ale pečlivě a v zaběhnutém pořadí na sebe připínám kožené postroje se smrtonosnými kousky oceli. Nakonec přichází krátký mečík ve stehenní pochvě. Vytahuji ho. Moje první zbraň. Nejlepší. Nejzáhadnější.
Žíznící po krvi.
Konečně připravena, s věrným mečíkem v pravé ruce, vykračuji vpřed, skrz roztříštěné dveře, vstříc bitvě.

Poprvé v tomhle zatroleném městě nepotřebuji průvodce, zvuk bitevní vřavy vede až příliš dobře. Ani se nenaději a stojím před těžkými, pootevřenými dveřmi, u kterých jsme se pozastavili včera s Kaiem.
Škvírou mezi rámem vyhodnocuji situaci.
Kenneth nelhal, útočníků bylo jednoznačně víc než nás. Co mě zarazilo bylo, že ani jedna strana nepoužívala draky. Snažím se v davu hledat toho zrzavého pitomce a po chvíli se mi to dokonce podaří. Je sám, obklopen čtyřmi nepřátelskými bojovníky. Není čas.
Do levačky mi vklouzne nůž, protahuji se dveřmi, ruka sama provede nacvičený pohyb a jeden z mužů ohrožujících velitele Jeskynního města padá k zemi s nožíkem až po rukojeť zabodnutým mezi očima.
Kai prorazí obranu dalšího, zatímco moje ruce fungují naprosto instinktivně. Další vrhací nůž končí v těle dalšího z těch zmetků. S posledním si zrzek musí poradit sám.
Uhýbám a čepel nepřítele jen těsně míjí můj obličej, zatímco moje vlastní se noří do jeho čela. Zachycuji pohled jeho očí. Překvapené. Proč jsou vždycky překvapení?
Pokrčím rameny. Doufám, že tady budou i lepší soupeři. Zakroužím zápěstím, zbraň v mé ruce se černě zaleskne. Zábava začíná.
Nepřátele si nevybírám, oni si vybírají mě. Uskakuji, ustupuji, otáčím se. Je to jako tanec.
Čepel meče je zkropená krví.
Kryt, otočka, výpad.
V pozadí slyším někoho řvát moje jméno.
Je mi to jedno.
Tančím mezi těmi bídáky a hledám vhodného soupeře.
Předemnou někdo někoho probodl. Jeden padá. Ten druhý zůstává stát a zachycuje můj pohled.
Působí dost klidně, jako skála v bouřícím moři.
Rty se mi roztáhnou do vlčího úsměvu.
Smím prosit?

Naše čepele se letmo políbily. Kroužíme okolo sebe. Podlaha tanečního sálu je rudá, kakofonie výkřiků nám hraje místo hudby.
O krok blíže, ocel se zaleskne. Vyměníme si pár úderů, než se každý zase stáhne.
Dostávám se do bojové euforie, všechno se zdá být jaksi výraznější.
Jeho vlasy hážou prapodivné bílé odlesky. Bledé oči jsou chladné, s černým kroužkem okolo duhovek.
Já ty oči znám.
To uvědomění mě odzbrojí. Mohl by to...
Ruka mi zabrní, mečík odlétá někam do davu. Uhýbám před dalším výpadem, tentokrát mířeným na moji hlavu. Jak tenká je lávka nad propastí smrti?
Ve tváři má vepsanou radost z vítězství, kterého zatím nedosáhl, a zvyšuje své úsilí.
Ustupuji dál, krok za krokem, čepel jeho meče mi kmitá kolem těla. Je na tom něco stejně děsivého, jako krásného. Oba víme, že jednou bude muset zpomalit.
Je to hra. Jako kostky. Jednou za čas někomu padne nejvyšší číslo.
Teď je jen otázkou, kdy to bude.
Záklon, úskok, zákrok...

Je unavený. Paže se mu začínají lehounce třást, v jeho obličeji lze zahlédnout krátký záblesk nejistoty, tempo zvolna polevuje.
Ještě chvilku. V ruce svírám jeden z posledních malých vrhacích nožů. Jen se musí ještě trochu unavit, ještě trochu zpomalit...
Bum!
Podklouzne mi noha. Hlavou se praštím do země, nůž mi vypadává z ruky.
Tak tohle je v háji.
,,Ell!" zařval někdo.
Nedívám se, kdo na mě volá. Pozoruji pouze obličej muže před sebou. Samotnou mě překvapuje, kolik toho vnímám.
Je mi tak nějak divně, cítím se nabuzenější, v žilách jako by mi proudil oheň.
Dolní ret se mu chvěje, koutky úst se zvedají v odporném šklebu, odhalujícím perfektní bílé zuby. Zvedá ruku s mečem, která se mu třese vyčerpáním.
Uvnitř hlavy mi něco exploduje, zamlžuje se mi vidění.
To všechno se stává během jediné vteřiny.
Když se mi zrak opět projasňuje, okolí je jiné. Barvy jsou úplně obráceně, co bylo světlé je tmavé a naopak.
Krátký odlesk čepele mě vrací do reality. Již je těsně nademnou, když mé tělo samovolně udělá poslední pokus o záchranu života - zvedám pravačku a pokouším se odrazit ostrý hrot od svého těla...

Výbuch otřese celou jeskyní.
Nechápu co se stalo. Rozhlížím se kolem, v okruhu dvaceti stop není nikdo jiný než já. Nepřátelé se dávají na hromadný útěk.
Užasle se podívám na svou ruku, s mým nynějším viděním bílou s černým, pulsujícím propletencem znaků.
Je mi jako nikdy předtím. V dálce vidím Kaie zuřivě gestikulovat.
Stavím se na nohy s úmyslem jít za ním, když koutkem oka zachycuji barevný záblesk.
Otočit se už nestíhám a schytávám další ránu do temene hlavy.
Pak už jen tma.

Heyy, lidi. Znovu se omlouvám za to, že je kapitola tak pozdě, ale nebyl čas, vážně. Další kapitolu se budu snažit přidat dřív, přísahám!

Mám na vás pár otázek, na které bych byla ráda, kdyby jste mi odpověděli do komentářů:
1) co myslíte že se stalo?
2) jak se vám líbí prozatímní směr příběhu?
3) co by jste vylepšili?

Speciální poděkování letí DarySkydragon a Barca_223 a taky tý mouše, co mi neustále lítá kolem uší (protože kdyby mě pořád nebudila, tak bych tuhle kapitolu nedopsala) :D
Já už radši jdu. Páčko ;)