Příběhy smutných konců

Pohled do zrcadla

Přicházím k zrcadlu se slzami v očích.

Slzy, smutná to voda. Sůl a stesk rozpuštěn ve vodě. Od kdy je voda samotná živlem smutku? Proč v každé kapce je síla, která pomalu stéká po mých tvářích a vytváří za sebou mokrou cestičku?
Ti lidé tam. Ano, oni jsou toho důvodem. Nikdo nebrečí jen tak pro zábavu, vždy je to kvůli něčemu. Kvůli bolesti.
Bolest samotná je lidským faktorem, tudíž i důvod k ní dává člověk. Všichni jsme uvázáni strachem z bolesti, však nikdo nechce zažít ten palčivý nádech nejtemnějšího nitra své vlastní duše. Ani ten nejproradnější, ani ten nejsvětštější člověk není schopen ustát bolest, bez nějakého výkřiku.
Proč já se tedy o to neustále pokouším? Snažím se v sobě skrýt to, co se snažně dobývá ven a nenechá mě ani chvíli v klidu žít. Umořena vlastními pocity v zářivém těle předstíraného optimismu.
Tiše a bez pocitů viny si ze sebe sundávám tričko. Jednou rukou sjíždím po všech šrámech na těle, druhou mám stále v kapse u kalhot.
Tak málo a přitom tak hodně. Stačí jediný dotek správným nástrojem a k málu přibude další málo.
Jednou se stane, že nástroj určený k podpoře zdravého vzhledu, mi neobyčejně osvobodí.
Dnes je další minuta mého pokusu. Svoboda, sladká svoboda vykoupena slaným mořem slz a rudou krví.
Živote, už se vzdávám...