Příběhy smutných konců

Zklamání přítele

U vchodu se rozloučili a od té doby nejsou přáteli...

Co jsem jenom čekala? Že věci se vyřeší snad sami? Ach, já jsem tak najivní....
Seznámila jsem se s ním před třemi měsíci, v té době jsem byla už druhým měsícem se svým, dodnes přítelem.
V té době jsem byla na Slovensku s kapelou se kterou hraji, no a on shodou okolností byl z kapely o město dál. Ještě si pamatuji jak mě má kamarádka, kterou jsem v jejich kapele měla, s ním seznamovala. Podívali jsme se na sebe a já se od ní pomalu dozvídala o něm ty nejhorší věci, které můžete o člověku slyšet. Jaký to paradox.
Jednoho večera jsme byli spolu na diskotéce, připravené pro nás, kapely ze zahraničí. Prožili jsme spolu krásný večer a já v efektu, či možná (teď již tvrdím) v defektu momentu jsem mu na jeho požádání dala telefonní číslo... Prostě jen tak. Znala jsem ho dva dny a jen tak mu dám číslo, je to normální?
Říkala jsem si opět najivně, že již nezavolalá, určitě ne, jistě se chtěl jen pobavit a ani bych se mu nedivila, však je o pět let starší než já a že já jsem ještě teen.
Zmýlila jsem se, hodně jsem se zmýlila. Zavolal ani ne 5 dní od návratu. Přiznávám, byla jsem v šoku a nejen z jeho zavolání, ale on se chtěl se mnou sejít. ON a se mnou!
Domluvili jsme se tedy na nějakém termínu a já se dostala do stavu neutišitelných proudů myšlenek.
Nevěděla jsem co si myslet, i když mi to bylo nejspíš jasné. Však se lidem šíří "Pokud má zájem, ozve se", ale mě ten zájem děsil, nechci ublížit dalšímu člověku.
Nakonec jsem se ze schůzky vyvlekla, čistou náhodou, ale ano. Toho dne co jsme měli jít spolu jsem těžce onemocněla a tak jsem musela zůstat doma.
Pochopil to a přál mi brzké uzdravení.
Za 14 dní od toho mi zavolal znovu a tentokrát se nebrali výmluvy, byla jsem již po dlouhém ležení uzdravená a jelikož to minule nevyšlo, musela jsem přijmout. Pozval mne na koncert jazzové kapely, který se odehrával nedaleko od mého města. Říkala jsem si jak se tam dostaneme tak pozdě večer, ale ujistil mě, že to ať nechám na něm.
Když nastal ten večer, oblékla jsem se příhodně a po tom co mne prozvonil jsem vykročila ven. Překvapením pro mne bylo, že stál nedaleko mého domu (ani jsem si nepamatovala, že bych mu dala svou adresu), ale i s autem. Nevím co mne na tom tolik překvapilo, vždyť v jeho věku mít auto je normální, přesto jsem byla překvapena...
Přistoupila jsem k němu a on mne rozpačitým hlasem pozdravil a poprosil ať chvilku počkám. Došel k autu, otevřel kufr a z něj vyndal nádhernou červenou růži. Vše mi bylo najednou úplně jasné. Teď si zazlívám, proč jen jsem mu v té chvíli neřekla jak na tom se vztahy jsem, ušetřila bych tolik nedorozumění...
Jenže já to prostě nemohla udělat, nešlo to a tak jsme (potom co jsem odnesla růži domů) vyjeli na koncert.
Koncert byl opravdu povedený a o to více, když jsem viděla mého učitele na češtinu jak zde prodává lístky. Musel se asi hodně divit, když jsem ve škole s přítelem a nyní jdu zase s jiným klukem.
Přes konzert padlo dokonce i vyzvání k tanci. Neodmítla jsem. A tak to rychle uběhlo a nám se nechtělo stále domů.
Nakonec jsme se shodli na procházce po mém městě. Byla noc a nikdo nikde, auto hodil k obchodnímu centru a šli jsme směr horní město, do části, kde je nejvíce památek. Tam jsme různě blbli se sochami a dalšími tvary říkající si sochy. Nás někdo vidět, tak nás nejspíš pošle do blázince. Potom jsme zamířili do parku a zde si sedli do altánku. Bylo odtud krásně vidět park pod námi, hvězdy nad námi, vedle byl slyšet potok. Byla tou dobou už 1 ráno, ale ani jednomu to nevadilo. Rodiče byli pryč a navíc o mém výletu ví.
A tak jsme tam vedle sebe seděli, povídali si a mně v té chvíli začala být zima, docela velká zima. Zeptala jsem se ho zda nemohu blíže k němu. Kývl a potom co jsem si k němu sedla blíže přese mě dal ruku a přitiskl mě k sobě. Jenže mně stále byla zima a na otázku zda je mi už lépe, jsem odpověděla negativně. Objal mě ještě druhou rukou. Zeptal se mě tedy znovu zda je mi tepleji, ale stále to nebylo pro mne dost. Začali jsme vtipkovat o tom, že asi jej reklamuji, že dost nehřeje, ale on mezitím si mne přendal na klín. Přiznávám, teď již mi bylo teplo, až možná vedro, neboť jsem věděla co přijde. V té chvíli jsem byla blíž než kdykoliv jindy a každý jistě má své zkušenosti co taková blízkost dokáže natropit.
Snažila jsem se proti němu nebýt obličejem, ale jen pouze tváří, jenže i to se po chvilce nezdálo jako dobrý nápad. Přišel totiž polibek. Políbil mě sice váhavě, ale políbil - na tvář. Snažila jsem se zachovat klidně, přeci nechci podvádět svého přítele a tak jsem nezareagovala raději nijak. Po chvilce mlčení přišel ještě jeden takový polibek a to už jsem musela zakročit. Začala mi být stejně už přílišná zima a tak jsem řekla, že musíme vyjít. Vyšli jsme. A při cestě k autu se stala další patálie. Šli jsme vedle sebe, s rukama velice blízko. Najednou cítím jemné nárazy do dlaní, nevím jak zareagovat. Najednou na mne přišla hrozná rýma, snad vysvobození od nebes a já musela sáhnout do kabelky pro kapesník, čímž byli jeho plány zhaceny.
Od té doby bylo vše v klidu. Došli jsme k autu, dojeli jsme k mému domu a došli k mému vchodu. Nastalo loučení.
Objal mě tak pevně jako snad ještě nikdo a nevypadalo to, že se mě chystá pustit. Když se mi povedlo z jeho sevření vymanit ocitla jsem se mu tváří v tvář a bylo jasné co se stane. Pohotově jsem mu prstem přiloženým k jeho ústům dala zákaz. Pak jsme se jen urychleně rozloučili a šli oba domů.
Od té doby jsme se pravidelně scházeli, prožila jsem s ním mé narozeniny, které jsem musela trávit, opět kvůli nemoci doma a náš vztah se prohluboval.
Asi před týdnem jsem se bavila s kamarádkou, která mě s ním seznámila. Ptala se mě jestli to s ním myslím vážně a můj názor by se měl dozvědět. V té chvíli jsem si uvědomila vážnost situace. On mě opravdu a silně miluje.
Předsevzala jsem si tedy, že až příště budeme spolu, řeknu mu to, již musím...
Tentokrát byl na plánu výlet do jeho města.
Ten den bylo tak krásně a já věděla, že mu ho naprosto zkazím.
A když jsme opět byli v parku, zeptal se mě na vztahy. Pro mě to bylo neuvěřitelně osvobozující téma, ač se mi to těžko říkalo. Nejdříve jsem se tomu snažila trochu vyhnout a zeptat se jeho jak to má a pak jsem to řekla já... "Mám přítele..."
On se zarazil, ale nenechal se vykolejit. Dál se se mnou bavil a já se jen divila. Když mne dovezl domu, chtěla jsem mu říci promiň, ale opět jsem toho opomněla.
Od té doby mi nenapsal až dnes... Potvrdili se mé obavy... Velice mu to ublížilo, čekal vážně něco víc a nyní...
Ne omluvy již nepomůžou a co víc, on je jistě už ani nechce slyšet...

Navrhuji, ať na mne zapomene, pokud mu bude lépe... Přijímá...