Příběhy smutných konců

Záchranná akce

Můj přítel umírá a není léků. Bůh mne kamsi vysílá.

.. šla jsem tou temnou uličkou smrti. Ano, bála jsem se, ale nebyla jiná možnost. Na konci se zdálo, že bude lépe a přesto stále není.
To co stále cítím asi nakonec nebude strach z tohoto prostředí a všeho co mne čeká, ale spíše zatím jen mírné obavy o jeho život.
Život je tak pomíjivý, jednoho dne krásně, dalšího dne naprosto hrozně a třetího dne... Ah... Pořád mi to něco připomíná.
Ten pocit samoty a bezmocnosti, který mne doprovází při vzpomínce na krásné zážitky, všechno to ubíjí. Jen díky vzpomínkam jdu dál, ale vzpomínka není za chvíli nic, jako by ani nebyla, nikdy nežila...
...Co svaté je a také živé v mrtvém těle? Jak najít. Jak vzít a přinést?
Svaté nelze pochytit a živé v mrtvém těle nemůže existovat.
Jdu tou cestou k cíli, který skoro neexistuje.
Neexistuje... NEEXISTUJE!?
Život mě trestá a já mám již hlad.
Určitě nelze najít to co nalezeno nebylo. Návod není, stejně tak jako již má naděje na záchranu.

Odbočím z cesty... Umírám...