Moony

Co po mě všichni chcete?!

Příchod prvních slunečních paprsků, které nejen prozářily ošetřovnu a zahnaly temné stíny do kout, ale také svým hřejivým dopadem na dívčin obličej, probraly její tmavě hnědé oči k životu. Rozespale rychle zamrkala řasama a rozhlížela se po místnosti. Jednotlivé obrazce byly stále rozmazané a úplně rozostřené. Dívka si promnula víčka a znovu zamrkala. Jakmile si ji podařilo zaostřit, uchvátilo ji co její oči spatřily. Ošetřovna byla vyzdobená ozdobami, které vyzařovaly vánoční náladu. Dívce se vykouzlil na tvářích upřímný, dětsky šťastný úsměv. Spokojeně si oddechla a naklonila lehce hlavinku na levou stranu. Něco ji při tom píchlo do ucha. Hbitě se otočila a upřela pohled na onu věc, kterou byla Remusova kniha Obrany proti černé magii. Zoe se následně rozhlédla po lůžku a přes tu hromadu knih a pergamenů, které ji zaplavovali, neviděla ani kousek své přikrývky. Chvíli na to hleděla jakoby to byl nějaký složitý matematický příklad. Až zhruba po pěti minutách ji došlo, že v knihách usnula.

Zoe si prohlédla zápisky, jenž si je předchozí noc vypracovávala a při kterých spokojeně usnula. Měla všechno chybějící učivo přepsané a dokonce vypracované poznámky, které se ji budou hodit k učení na OVCE. Když konečně pergameny srovnala a uložila na stranu, věnovala svou pozornost knihám. V jedné, nejspíš v učebnici Formulí, spatřila malou kresbu srdíčka a hvězdičky. Dívka se začervenala a knihu rychle zavřela. Nemohla uvěřit, že něco takového udělala. Radostně se zazubila a sesbírala zbylé knihy na jednu hromádku.

Netrvalo dlouho a k lůžku hnědovlásky přispěchala madam Pomfreyová. Dneska výjimečně nenesla tácek plný "skvělých pochoutek" lepších jak z Medového ráje.

,,Můžete odejít na snídani," prohodila kamennou tváří ošetřovatelka. Bylo na ní znát, že by si tu dívku nechala až do konce víkendu. Zoe se na tvářích vybarvil přiblblý úšklebek.

,,No moc se neradujte. Ještě vám musím sundat obvazy," pronesla Pomfreyová s plnou dávkou hořkosti. Dívka jen souhlasně přikývla a vydala ze sebe tak specifický pazvuk, že i Pomfreyovou to dovedlo k prolomení kamenné tváře.

,,Vyhýbejte se prosím Vás, slečno Williamsová, všelijakému zranění," řekla Pomfreyová opakovaně jako básničku. Tuhle a nebo alespoň trochu podobnou větu říká všem co propouští na pokoje. Zoe radostně přikývla a s odchodem ošetřovatelky se vesele zatřásla. Z polosedu se vytáhla do vzpřímeného sedu a rozhodně převěsila vyhřáté nohy přes lůžko. Byla natolik natěšená, že víc už to nebylo možné. Těšila se z přicházejících zimních svátků, které se prolínají pohodou a mírem, a také z propuštění z tohoto místa, kde čas utíkal ukrutně pomalu. Jen co došlápla na studenou zem, projelo ji celým tělem chlad a v chodidlech měla pocit jakoby stoupla na milión jehliček. I přesto všechno slabě ale vesele vypískla.

Celou svou váhu přenesla na nohy, jimž moc nedůvěřovala. Otočila se čelem k lůžku a natáhla paže ke knihám a pergamenům. Nešlo odolat tomu zabruslenému pohledu k slabě viditelné jizvě, která se rýsovala na vnitřní straně předloktí. Byl to slabý, skoro okem nespatřitelný, vulgární nápis, na nějž by nejraději dívka zapomněla. Vázalo se k němu moc špatného co si hnědovláska protrpěla. Jindy by se nejspíš rozbrečela, ale tentokrát nad tím jen smířeně pokrčila rameny a věnovala se sběru knih. Než si stačila Zoe všimnou, objímal ji nějaký pár paží tak pevně, že cítila jak ji ve sevření dochází vzduch.

,,Dusím se," vydechla přidušeným hlasem.

,,Promiň promiň," ozvalo se zpoza zad. Zoe se otáčela k osobě tváří v tvář a už si připravovala různé výhružné věty. Ale jen co spatřila rudou hřívu a pronikavé smaragdové oči, v hlavě se ji vyprázdnilo a zůstal jen poskakující chomáč slámy jako z nějakého westernu.