Moony

Pozdní výprava.

Byl tu zase. Onen vrah dlouhého vyspávání a nic nedělání se náhle zjevil jako mlha v temné a chladné noci. Nejhorší den na světě nastal s příchodem prvních slunečních paprsků. PONDĚLÍ. Což znamenalo jen jednu věc. Znovu zasednout do starých lavic a učit se.

První hodina byla jako poslední hřebík do rakve.
Bylinkářství

Většina studentů v hodině spala a ten zbytek se snažil zachránit si život. Na velkém stole stálo několik lehce obitých květináčů, ve kterých byly krásné květiny. Na první pohled se zdály být překrásné, po vůni sladké, že by ne jeden člověk dokázal téhle vůni odolat. Ale zdání klame a tenhle druh květiny byl i přes svou nádhernou sytě růžovomodrou barvu, zabijácký nástroj.

Profesorka studentům vysvětlovala její původ a její účinky, ať už příznivé či opak. Kladla důraz hlavně na zranění, která tahle nevinná kráska svede.

,,A co mi ta kytka udělá? Unudí mě k smrti?" zasmál se nejmenovaný chlapec a k němu se přidalo dívčí slabé hihňání.

Profesorka chlapci odvětila: ,,To zase ne, ale mohla by se ti obmotat kolem zápěstí a začít tě škrtit a až by ti zmodrala ruka, vytasila by ostny a zabořila by se ti s nimi do zápěstí a vpustila do tvého organismu prudký jed, který by ti postupně rozežíral orgány a vysušil celé tvé tělo jako hrozinku."

Studenti hlasitě polkli a už odtahovali ruce a tváře od květiny, která se na pohled zdála jako nevinná kytička. I něco tak krásného až na pohled nevinného může být nelítostný zabiják.

Hodina skončila a studenti se nahrnuli ven. Bytůstka s hnědou čupřinou měla opět problém s přišlápnutím. Když se snažila, aby ji nikdo nepřišlápl, tak do ní někdo na oplátku drcl a nebo praštil loktem do boku. Bohužel se dívka nezmohla ani na hlásku a mlčky odkráčela na další hodinu.

,,Přízraku!" volala dívka se smaragdovými oči po malém hnědovlasém stvoření, které se právě procpalo davem.

,,Ahoj Lily." pronesla Zoe a objal kamarádku kolem krku. Po krátkém přivítání obě dívky vešli do třídy.

***

S hlasitým zvoněním započala hodina. Hodina, která patřila přísné profesorce, která si nedávno zahrála na rytíře v kočičí zbroji.

Profesorka výjimečně seděla za katedrou ve své lidské podobě. Měla na sobě zelený hábit, který se u konečků letmo vlnil ve slabém vánku, co pronikal skrz okna. Na hlavě ji seděl špičatý klobouk se stejnou barvou jako má hábit s tím rozdílem, že měl navíc černé lemování po stranách. Brýle měla lehce stažené, zhruba do půlky nosu. Se zazvoněním se profesorka rázně postavila, zahrkala židlí a přejela studenty přísným pohledem.

Úvod do hodiny vypadal následovně.

Studenti přeskakovali pohledem od Pobertů, k naši malé drobotině, která se snažila nezpanikařit při velkém nespočtu párů očí, které ji propalovaly, a zpět k profesorce. Profesorka se nahrbila, povytáhla si brýle a spustila.

,,Předpokládám, že to co se nedávno odehrálo ve Velké síni se už nikdy nebude opakovat. Výjimečně za násilnou událost nemohla naše pětice." s poslední větou si změřila Poberty a naznačila něco co mělo připomínat úsměv.

Po krátkém mrazivém pohledu, který proletěl celou třídu, se McGonagallová otočila k tabuli a začala vysvětlovat látku dnešní hodiny.

Hodina se dnes nesla ve výjimečně podezřelé tichosti tedy až na malé šuškání ze zadních lavic, ale toho si sotva někdo všiml.