Moony

Výjimečná hodina.

Tu noc hnědovlasý chlapec oči nezamhouřil. Ani nemohl. Jak by kdokoliv dokázal vypnout a pokojně usnout, když srdce radostně poskakovalo a jásalo blahem a touhou po přídavku. Spalující pocit chlapce natolik užíral, až se z toho vrtěl na své posteli s nebesy. Slabé vrzání rušil spánek ostatních spolubydlících v pokoji. Remus si nemohl pomoc, ale neustále cítil dívčí rty na těch svých jak se tisknou a propůjčují trochu svého tepla. Slabé dívčí kousnutí do dolního rtu pro zpestření bylo překvapující a přitom příjemné. A i v pouhé vzpomínce natolik živé, že si chlapec pro jistotu ohmatal ono místo. Bohužel na něm nic nenašel. Beznadějně si chlapec položil dlaně na tvář a snažil se zahnat něco na co se tak nesmírně těšil a promýšlel, že se volby Prvního chytne sám.

,,Zoe co jsi mi to udělala?" otázal se šeptem do prázdna bez možnosti odpovědi. S hlavou bůh ví někde v oblacích, motýlky v břiše a příjemně hřejivým až spalujícím pocitem okolo srdce se pokusil hnědovlasý chlapec usnout, i když tu byla dosti mizivá možnost na úspěch.

Ačkoliv sluneční paprsky ne a ne proniknout skrz houf nočních mračen, chlapec nedokázal zůstat na jednom místě v klidu. Zvedl se prudce z postele a namířil si to přímo do nebelvírské společenské místnosti. Doufal, že tam dojde klidu. Ale opak byl pravdou. Spalující pocit a jásot poskakujícího srdce se agresivně znásobil. Hnědovlasého studenta to až zabolelo. Bezmocně se skácel na čalouněnou pohovku blízko krbu, jenž zel chladem.

Přál bych si, aby to příjemné utrpení skončilo, zašeptal Remus do prázdné místnosti.

O chvíli na to se rozezněly slabé cupitání. Zvuk se nesl od dívčího schodiště. Chlapec zbystřil a našpicoval uši. Zvědavě vyčkával komu pár cupitavě neposlušných nožiček patří.

,,Remusi," ozval se sladký hlásek. Jmenovanému mohlo srdce blahem puknout.

,,Tady jsem," odpověděl na vyzývavý hlas. Ale když se rozhlédl po pokoji, nikdo krom jeho tam nebyl. Hnědovlasý se zatvářil překvapeně a přitom zklamaně. Tak moc očekával, že jeho srdíčko dostane to, po čem ze všeho nejvíce touží.

***

Ač hnědovlasá dívka toužila opět pocítit ten příjemně hřejivý pocit, který pulzivě proudil celým jejím tělem, komandovala se v duchu a přemlouvala se o opaku.

Noc strávená v bezmyšlenkovitém civění do stropu s pohledem, jenž loupal omítku po metrech, se drobná postava ležící křečovitě, na jindy pohodlné matraci, nedokázala dostat do polohy, která by jí byla nejpříjemnější.

Mohlo uběhnout pár hodin od životního zážitku, ale pro nepatrnou Zoe to spíše bylo jako několik set století. I když se sebou vydatně bojovala a snažila se ze všech sil udržet svou drobnou dupku přilepenou k posteli, prudce sebou škubla a vyběhla cupitavým krokem ven z pokoje dřív, než se jakákoliv ze spolubydlících dokázala převalit.

Radostně si to nožky mířily na místo činu. Srdíčko plné podivného pocitu se mohlo zbláznit. Ale hlavní vůdce, dívčin mozek, křičel ze všech nejvíc. Protestoval a nadával, ale i ty nejsilnější a nejvíce neslušné poznámky a urážky nezabraly, aby dokázaly přemluvit drobnou hnědovlásku ke 180° otočce.

Už zbývalo pár desítek schůdků a dívka zaslechla nevýrazné zašustění. Lehce ji to polekalo a vrátilo do reality. Společenskou místnost nemusí okupovat pouze ten, kterého by si přála tam mít. Konečně viděla jasně a rozumně. Nožky se rázem zastavily a přešlapovaly na místě krotce.

Co když ta pusa pro něj nic neznamenala? zalekla se Zoe. Uvědomila si, že ji nikdy nečekalo nic dobrého, a i když jo tak ne na moc dlouho.