No to je jedno. Začneme od té doby, co jsme znali svoje obličeje. Myslím to tak, že jsme se viděli alespoň na webce. Tvůj obličej na mě samozřejmě vykukoval každý den jako tapeta na mobilu.
Ten jeden hovor na skypu nás hodně sblížil. Psali jsme si častěji a já jsem si myslela že už moje příběhy nečteš. Ten příběh co nás dal dohromady byl už tři měsíce dokončený a já psala další. Jak jinak než s tebou.
Psala jsem pořád. Když jsme volali, ve škole, když jsem nic nedělala. Bývala jsem kvůli němu vzhůru dlouho do noci. Při hovorech jsem ti odpovídala jsem tiché "Hmm." Ve škole jsem psala o přestávkách, často i v hodině. Známky mi klesly o dva stupně dolů, protože jsem kašlala na učení. Vtipkoval jsi, že dopadnu jako ty. Venku ze školy. Navenek jsem hrála, že mi ty tvoje vtípky vadí, ale vevnitř jsem se taky smála.
Konečně jsem měla předepsaných alespoň dvacet kapitol, tak jsem publikovala prolog. Držela jsem si pěsti, ať to nečteš, ale za chvíli se tam objevil komentář od tebe.
Luke5sos: Juj, další příběh s Lukem. Strašně se těším na další části.
Nechtěl si, aby lidé věděli, že jsi Luke. Tak proč jsi to na mě vyvalil hned? To už se asi nedozvím.
Já jsem zase nechtěla, aby jsi to četl. Neměla jsem to psát. Jenže já tak moc chtěla. A myslím, že to bylo dobře. Protože i přes tu červeň v mých tvářích vždycky, když jsi ho vzpomněl, měl ten příběh dost velký úspěch. Byl jsi na mě pyšný. Tak moc. A já jsem si zase plnila svůj sen.
Tenkrát jsem si to nechtěla přiznat, ale s každou zprávou; s každým hovorem na skypu, jsem byla zamilovaná. Víc a víc. Jenže tady byl problém. Ty jsi byl jeden z nejslavnějších kluků na světě, mohl jsi mít každou, na kterou si ukážeš. A já byla jen obyčejná holka, co píše slátaniny o tobě. Nikdy jsi se do mě nemohl zamilovat. Nebo Ano?
