Myslela jsem, že tě zabiju. První se mi tak nekontrolovatelně dostaneš do hlavy a já tě z ní nemůžu vypustit. Potom dva měsíce nenapíšeš a mě se celkem daří zapomenout. Jenže nakonec napíšeš, omluvíš se a řekneš, že mě máš rád. Lucasi Roberte Hemmingsi, tak moc si přeju tě nenávidět.
Nakonec jsem ti odepsala, že to je v pohodě a že tě mám taky ráda. Proč jsem tě nemohla ignorovat a pokračovat v zapomínání?
Zase to bylo jako dřív. Psali jsme si celý den až do noci. Byla jsem zase šťastná.
Jednoho dne mi přišla zpráva, která mě zaskočila.
Luke5sos: Chtěl bych tě vidět.
em..ily: Luku, to nejde. Bydlím ve strašném zapadákově.
Luke5sos: Londýn není zapadákov.
Fajn, přiznávám že Londýn zapadákov není, ale my jsme se prostě nemohli vidět. Co jsi ode mě čekal? Že až tě uvidím, tak ti skočím kolem krku? Že spolu budeme trávit hodně času a zamilujeme se do sebe? Tohle jsi čekal? Nebo jsi jenom chtěl vidět můj hnus na živo?
O týden později mi přišla zpráva že jsi v Londýně. A že mě chceš opět vidět. Váhala jsem. Opravdu dlouho. Půlka mě tě chtěla vidět, ale ta druhá půlka nechtěla. Nechtěla jsem tě vidět, protože jsem se bála. Bála jsem se, že udělám nějakou kravinu, který potom budu litovat. Bála jsem se, že bych ti vyznala svoje city. A když už tak že by jsi mi je neopětoval.
Přece jenom, ty jsi byl hvězda; idol miliony dívek, kterým jsi potom zlomil srdce. A co jsem byla já? Nicka, která psala kraviny o tobě. Fajn, přiznávám. Moje příběhy byly celkem úspěšné, takže to asi kraviny nebyly. Ale pořád, ty jsi mohl mít každou na kterou si ukážeš. Proč by jsi se zahazoval zrovna se mnou, že?
Teď ale můžu říct, že nenávidím ten tvůj roztomilý kukuč. Sakra, vždyť já ti na to setkání nakonec kývla. Blbá, blbá, blbá.
