Ani nedokážu popsat, jak si mi potom chyběl. Jo, psali jsme si; volali, ale mně chyběla tvoje objetí. Tvoje povzbudivá slůvka.
Měla jsem psát další část mého příběhu, ale já jsem místo toho přemýšlela, jestli ti řeknu, co k tobě cítím. Na jednu stranu jsem ti to chtěla říct. Prostě, nechtěla jsem to v sobě už dusit.
Ale na druhou stranu jsem se bála tvé reakce.
Po týdnu jsem sebrala tu odvahu.
em..ily: Potřebuju ti něco říct. Můžeš na skype?
Odpověděl jsi, že ano. Ok, fajn. Nádech. Výdech. Volat. Vzal jsi to v podstatě hned.
Miluju to tvoje prodloužené "Ahoooooj."
Miluju tvoje všechno.
Sebrala jsem všechnu odvahu a vyslovila ty dvě slůvka.
"Miluju tě."
Naprosto mi změnila život. Pořád mám před očima tvůj překvapený výraz. Pořád slyším ta slova, že mě máš rád, ale tenhle typ lásky se tomu říkat nedá a pořád mám před očima nápis 'hovor ukončen.'
Potom jsi se dlouho neozýval. Strašně dlouho. Bála jsem se o tebe, ale potom jsem se dozvěděla, že pracujete na druhém albu. Oddychla jsem ti, že se ti nic nestalo.
Vlastně, teď ani nevím, proč by se ti mělo něco stát. Spíš mně. Ty jsi mě odmítl. Ne já tebe.
