Měsíc po koncertě jsi se neozval. Myslela jsem si, že jsi na mě zapomněl. Už jsem nedoufala, že napíšeš. Byla jsem z toho na nervy. Byla jsem smutná.
Pořád jsem poslouchala tvůj dokonalý hlas v písničkách a dělala na novém příběhu.
Byl o holce, které jednou napsal Luke a řekl jí, že on je Luke. Ona mu nevěřila a on ji půl roku přemlouval na hovor s webkou. Potom povolila a dozvěděla se, že to doopravdy je Luke. Jednou jí dal lístky na koncert i se vstupenkou do zákulisí. To je jedno. Nevím, proč ti to tady vypisuju, když to je o nás. Znáš to.
V té povídce, kterou jsem doufala že nečteš bylo zrovna veselé období. Kapitoly začaly bývat o ničem, protože já jsem šťastná nebyla. Vždycky mi šly nejlíp scény podle nálady. Když jsem měla náladu na nic, napsala jsem jednodílovku o svých pocitech. Vždy mi to pomáhalo. Teď tady pro mě byl ten příběh.
V tuhle chvíli jsem tak strašně moc chtěla sestru, která by mě objala a řekla že to bude v pohodě. Ale já jsem byla jedináček. Připadala jsem si v nevýhodě, ale matka mě milovala. Než umřela. Ale to znáš. Kdysi jsem ti to psala.
Už jsem se vzdávala. Byla jsem připravena uzavřít kapitolu jménem Luke Hemmings a žít dál. Byla jsem rozhodnutá, že na tebe zapomenu.
Jenže víš, jak je těžký zapomenout? Ještě k tomu, když jsi hvězda a jsi v každém pátém článku.
Měsíc. Další měsíc jsem tě odstraňovala z mojí hlavy. A až se mi to alespoň trochu povedlo, tak napíšeš. Tu zprávu si pamatuju dodnes. Debile. Kreténe. Nenávidím tě, ale zároveň tě miluju.
Luke5sos: Promiň, že jsem dva měsíce nepsal. Měli jsme toho hodně, koncerty; rozhovory. A skoro žádný spánek. Ještě jednou promiň. Strašně se omlouvám. Asi spíš, nevím. Jestli ne a jsi na mě naštvaná chápu to. Užij si den. Mám tě rád <3
