Upřímně, nevím čeho jsem se tak bála. Bylo to v pohodě. Vzpomínám na to ráda.
V den D, sakra to zní jak kdybych měla svatbu. To je jedno. Prostě jsem se ještě dlouho přemlouvala, abych tam vůbec šla. Nakonec mě máma přemluvila. Oblekla jsem si nejlepší kusy oblečení z mé skříně a lehce jsem se nalíčila. Vzala jsem si mobil a klíče a šla směrem metro, kde jsme měli sraz.
Vyhlížela jsem tě dlouho. Už jsem ani nedoufala, že přijdeš, když v tom se kolem mě omotaly dvě silné paže a za chvíli jsem měla na rameni tvoji hlavu. Dobrou chvíli jsem se vzpamatovávala z toho šoku, ale potom jsi řekl ta slova, která mě probrala.
"Konečně poznávám nejhezčí a nejlepší spisovatelku o mně."
Aww. V ten moment mi v břiše začalo poletovat snad milion motýlků. Moje city byly zase zpátky. Přesně tohle jsem nechtěla. Nechtěla jsem se do tebe zase zamilovat, protože jsem věděla, že mi zase zlomíš srdce. Láska je jako kniha. A tu naši jsem už měla přečtenou. Věděla jsem, jak skončí. A nechtěla jsem zase zažít ten pocit zlomeného srdce.
Nebudu ti tady vypisovat svoje pocity. Vždyť ty je vlastně znáš. Vraťme se k tomu setkání, které jsem si užila.
Vzal jsi mě do restaurace, na oběd. Měl jsi tam rezervovaný stůl, který byl v zapadlejší části. Nevadilo mi to. Naopak. Měli jsme víc prostoru pro sebe. Najedli jsme se a potom jsi mě vzal do parku. Měl jsi sice na očích brýle a na hlavě kapuci, ale bylo to i tak super.
Ale všechno krásné jednou končí. Tenhle den taky skončil. Rozloučil jsi se se mnou se slovy: "Nevidíme se naposledy," a dal jsi mi pusu na tvář. Měla jsem pocit, že mi srdce vyletí z hrudníku. Byl to ten nejlepší den v mém životě. Teda, nejlepší byl, když jsem dosáhla milionu přečtení na povídce, ale..fajn, nejlepší byl tenhle.
