Potom tady byla ta záležitost s koncertem. Jednou jsi mi napsal, ať se podívám na mail. Byl tam jeden nový. Potvrzení o nákupu lístků. Na váš koncert.
Zeptala jsem se tě, jestli to myslíš vážně. Nemohla jsem od tebe jen tak přijmout drahé lístky na koncert. A ještě k tomu VIP. Nechtěla jsem je. Jakože jo, chtěla, ale ne od tebe. Chtěla jsem si je koupit sama. Za svoje peníze.
Přemluvil jsi mě, si ty lístky nechat. Nechápu, proč jsi mi ty lístky poslal tak pozdě. Ten koncert byl druhý den. Ježiš promiň, ty jsi je poslal včas. Já jsem odmítala.
Přišel den koncertu. Těšila jsem se, ale bála zároveň. Oblekla jsem si nějaké vaše tričko a šla před halu. Byly tam tisíce ječících holek. S lístkem a mobilem v ruce jsem si šla sednout na svoje místo. Přímo v první řadě s nejlepším výhledem na tebe.
Začal koncert. Celou dobu před tím jsem se klepala. Nevím jestli nedočkavostí nebo strachy. Asi obojím. Nejvíc jsem se ale bála, co přijde po koncertu.
Bylo super vidět tě poskakovat v záři reflektorů s kytarou v ruce.
Říkala jsem ti někdy jak moc nenávidím Amnesii? Vždycky při ní brečím. A tenkrát to nebyla vyjímka. Nedokážu popsat tvůj pohled tenkrát, když jsi mě viděl brečet. Opravdu nedokážu. Byl plný emocí.
Koncert skončila já měla namířeno do backstage. Klepala jsem se snad ještě víc než před koncertem. Strašně jsem se bála. Nevím čeho, ale bála.
Ukázala jsem tomu chlápkovi u dveří svoji vstupenku a on mě tam pustil. Potom tě zavolal. Hned, jak si mě uviděl, uvěznil jsi mě v objetí. V břiše mi začalo poletovat několik motýlků. S tebou jsem se cítila tak moc dobře.
Celou dobu, než jste museli odjet, jsme prokecali. I za ten půlrok co jsme si psali, bylo o čem si povídat. Připadala jsem si, jako by jsme se znali od dětství a ne šest měsíců.
Ale každý moment končí. Stejně jako skončil tenhle. Odjeli jste na další místo a já jsem musela jít domů.
