Out of my league

Chapter EIGHT - Fears

Jsem zpět... páni po měsíci. Hele děcka, fakt se omlouvám, ale bylo toho NESKUTEČNĚ moc. Škola, tábor, brigáda, kamarádi, přítel.. Fuuu. Chci bejt zas 13letá holka, co měla čas na všechno :D

Než začnu...v komentářích se objevilo, že dostatečně nerozvíjim ostatní postavy ( Ahoj IciaLinz , tahle část je věnovaná tobě) ... Já to dělám schválně. Neni to nějaká lenost, nebo nedomyšlenost děje, fakt ne. Já jen .. ten příběh je o těch dvou, o určitý situaci v životě dvou lidí a ne celýho města. Tohle je POVÍDKA, ne Ptáci bez křídel od Louise De Berniéra. Fakt to tak berte. Mě to nijak neurazilo nebo tak něco. Nebylo to ani řečený poprvý, ale chtěla jsem na to upozornit. Jestli hledáte příběh se zaměřením na víc postav, tak u mě možná FWF a ani ten se tolik nezajímá o ostatní. Prostě je to jen sonda do života dvou lidí, ne jejich biografie :D

Děkuju za pochopení

Užijte si část)

fire

***************************************************************

,,Co, to bylo?" Zeptal se. Sundala jsem jeho ruku ze svého ramena a opřela se o zeď.

,,Necháme to plavat, ano?" Ale bylo jasný, že ne. Že se zeptá. A bude se ptát, dokud mu všechno neřeknu.

,,Ne?" Byla to řečnická otázka. Podle jeho výrazu jsem poznala, že se mu moje věčný zatloukání nelíbí.

,, Co chceš vědět?"

,,Co to mělo znamenat. Proč se na tebe díval v jídelně, proč za tebou šel, proč mi lžeš a o čem jsi to sakra mluvila před deseti vteřinama."

,,Fajn, chceš to vědět všechno? Jak je libo. Ale předem tě upozorňuju, že potom se prost otočíš na podpatku a zmizíš." Opřel se o zeď naproti mě a sjel po ní dolů.

,,To sotva." Zamumlal pro sebe a kývl, abych začala.

,,Takže, Oliver se mnou nedávno mluvil. Říkal, ať se držím dál, jinak se k tobě dostanou...určitý informace. Nechápala jsem, co mu tak vadí, když se spolu už teď nebavíte, ale je to jasný. Prostě tě kdysi miloval, asi tě miluje pořád, podle toho, jak se na tebe a na mě díval a jak se tvářil, když jsem se zeptala. A ty věci. Jde o blbosti, co jsem dělala a o to, proč jsem divná. O tu chybu ve mně. To číslo , který mám v mobilu. Moje psycholožka je jeho máma. Byla. Jednou zaslechl kus našeho rozhovoru u nich a teď má páku. Jiný věci už se roznesly. Nevim, proč si to nechal pro sebe. Vim jen, že ti to řekne dřív nebo později. Možná celý škole. U zbytku lidí mi to bylo jedno. Vlastně jsem to neřešila, ale nechtěla jsem, abys ty.." Zastavil mě.

,,Ne počkej. Já, omlouvám se. Tohle mi nemusíš říkat. Je to tvoje věc a já to chápu."

,,Já to chci říct. V tý době, kdy jsem měla sezení s jeho mámou. Měla jsem divný fóbie. Bála jsem se velkýho množství lidí, byla jsem paranoidní. Děsila jsem se toho, že na mě lidi zapomenou nebo vymění. Mývala jsem šílený noční můry a panický záchvaty. Spustilo se to zničeho nic. V jeden den jsem byla vpohodě a další se bála vyjít ven z pokoje. Nemohla jsem spát, nechtěla jsem jíst a mluvit. Když to nejhorší polevilo, zašla jsem za paní Sommersovou. Řekla, že mám nějakej divnej druh amnézie, že ty děsy vyvolal nějakej sen, nebo něco, co jsem viděla, ale nikdo nevěděl co. Všechno to po čase zmizelo, až na ty pocity úzkosti. V poslední době jsem je neměla, ale dřív se mi stávalo, že jsem najednou začala křičet a drápat si krk nebo celý tělo. Jen tak. A pak jsem odpadla a probudila se bez toho, abych si pamatovala, co to vyvolalo. Možná jsem ti to měla říct dřív, kdyby se to stalo v tvojí přítomnosti, zbláznil by ses strachy. Ale nechceš každýmu na potkání říkat, že jsi šílenej." Beze slova se zvedl. Čekala jsem, že zdrhne. Ani nevím proč. Ale on udělal dva kroky ke mně a sedl si na zem. Němě mě přitáhl k sobě a objal. Nos zabořil do mých vlasů až potom tiše promluvil.

,,Nejsi šílená. Je to fajn. Jsou i divnější věci. Ty prostě jen občas vypneš." Pousmála jsem se. A na malou chvilku jsem si říkala, že už bych další záchvat mít nemusela. Že je všechno tak dobrý, že se nemůže nic zkazit.