Out of my league

Chapter NINE - Hey Tris

Finally! Jo! Jsem tu..uf

děcka já se fakt omlouvám, ale nic nestíhám, takže prostě budete muset počkat, než se to všechno uklidní , pak začnu zas nějak normálně přidávat.....

Ale to je teď jedno.

Užijte si část :D

A dodám ještě dneska trailer :D

*******************************

Bylo 20:56 když zazvonil domovní zvonek. Zvedla jsem se z pohovky a zamířila ke dveřím. Ani jsem se nemusela dívat do kukátka, abych věděla, že za nimi stojí Tris. Otevřela jsem a okamžitě se ocitla v jeho náručí, za už zavřenými dveřmi. Nechápala jsem, jak to, že dělá tak rychlé pohyby.

,,Takže si vezmi věci na přespání a jdeme." Zavelel. Zmateně jsem zamrkala a polkla.

,,Přespání?" A přesně v tu chvíli seběhla moje matka schody.

,,Ahoj Tino, ahoj Trisi. Přespání? Proč si mi o tom neřekla? Mohla jsem ti aspoň koupit nějaký-"

,,Teď se to vážně, ale vážně nehodí mami, myslím, že-"

,,Je to ten, kdo se sem každou noc potají vkrádá tvým oknem?" Ztuhla jsem a vydechla.

,,Mami já-"

,,Víš, že prostě stačilo pustit ho dveřma? Ještě mohl třeba spadnout a komu by se chtělo po půlnoci do nemocnice?" Nevěřícně jsem na ni zírala. Rozhazovala rukama a kroutila hlavou. Tristan mě pustil a přešel k ní.

,,Ahoj Mishel, dlouho jsem tě neviděl, jak se máš?"

,,Ale skvěle. Sedni si tu na pohovku Tristane.  Tina hned přijde a můžete jít, jen si sbalí věci na přespání." Stále jsem netušila, co se to vlastně děje, dokud mě nechytila za ruku a netáhla do mého pokoje.

,,Mami, co to bylo?"

,, Jsem ráda,  že máš konečně přítele. Už jsem myslela, že ... že nejsi já." 

,,Mami on není-"

,,To je jedno, od tý doby, co se nám po nocích dobývá do bytu jsi neměla ani jeden záchvat. Pokud tohle funguje, tak je mi to jedno. Protože konečně něco funguje." V očích se jí objevily slzy a objala mě.

 A já si uvědomila, že má vlastně pravdu.

,,Já...mami. On, nic s ním nemám, je to jen kamarád. A o tý přespávačce jsem neměla tušení, zas si něco vymyslel a já netušim, co má za lubem." Usmála se a setřela si slzy.

,,Mě je to jedno. Dokud nebudeš těhotná nebo mít zlomený srdce. Ale vzhledem k tomu, že tě každej den vodí domů, každou noc se vyšplhá do tvýho pokoje a čeká, doku neusneš aby zas odešel, tak se nedivim. Jo a jednou, když už zas odcházel, tak jsem ho pozvala aspoň na čaj. Už jsme spolu mluvili. A jo, říkal mi, že spolu nechodíte, jen....prostě to vypadá jinak. Vem si nějaký oblečení a kartáček. Stejně je víkend, ale v neděli ať kdyžtak on usíná tady, jasný? A vážně by tu měl prostě zůstávat, nelíbí se mi, že si ve dvě ráno chodí po městě. " Na chvilku jsem si říkala, co se sakra stalo. A odkdy se takhle moje máma chovala, ale ona mi vlastně nezakazovala nikdy nic..Neměla totiž co.

,,Jo dobře já..tohle je divný. Vezmu si ty věci a půjdu, zavolám ti až dorazíme tam..kam asi máme dorazit?"

,,Obvykle se stejně nehlásíš."

,,Jo promiň, zapomínám na to. Vlastně se divím, že ses ještě-"

,, Většinou mi psal Tris. Takže v pohodě. Tak už jdi, ať dlouho nečeká." Tris?

Seběhla jsem schody a naposledy na mamku mávla a Tristan udělal to samé. Společně jsme vypadli ven.

,,Takže, teď vysvětluj."

,,Jednou prostě přišla do tvýho pokoje a pozvala mě na čaj, než půjdu. Byl jsem strašně vyklepanej, ale ukázalo se, že o tomhle všem věděla celou dobu a bylo jí to jedno. Nevim, čim jsem si tu její důvěru zasloužil, ale zdálo se jako by mě zbožňovala celou dobu. Myslel jsem, že jsi jí o mě třeba řekla nebo tak."

,,Ne, ona jen má radost."

,,Z čeho? Že se ti do pokoje každej den plíží cizí kluk. Páni, to je zvláštní rodič."

,,O to nejde. V poslední době se prostě pár věcí zlepšilo a... a ona je ráda." Zabočili jsme a procházeli kolem parku. Bylo jasný, že jdem rovnou k němu.

,,Jaký věci se zlepšily?" Zkoumavě si mě prohlédl.

,,Já..ty..no. Ty záchvaty tak nějak vymizely. Možná to je náhoda, ale za celou tu dobu, co se spolu bavíme jsem měla jen jeden. A to někdy v prvním týdnu tohohle..eh.. toho."

,,Myslíš, že na tom mám nějakou zásluhu."

,,Asi, prostě konečně mám někoho, kdo mě dokáže uklidnit. Plus, většinou jsem je mívala po večerech, když jsem byla sama. A teď nejsem sama skoro nikdy. Ale určitě to zase přijde, doufám, že za hodně dlouhou dobu." 

,,Já doufám, že už nikdy." Zasmála jsem se nad tím. Chytil mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. Šli jsme v tichosti až k jeho domu.

,,Kyle neni doma a naši.. naši."

,,To je dobrý. Já se o tátovi taky nezmiňuju." Kývl. Věděla jsem, že se něco stalo. Tohle nebylo poprvé, kdy se mi pokoušel tu situaci vysvětlit, ale nikdy to neřekl. Ani jsem ho nenechala. Bylo jasný, že si to nepřál. A i když jsem to po něm mohla vyžadovat, protože to bylo fér, já to vědět nechtěla. Až mi to řekne, tak mi to řekne. 

***

,,Solenej nebo sýrovej popcorn?" Zatvářila jsem se zmučeně. Nikdy jsem si neuměla vybrat a raději to nechávala na něm. Usmál se.

,,Takže oba." Pokrčila jsem rameny a víc se zachumlala do deky a roztáhla na jeho posteli.

,,Hele nech mi tam místo."

,,Zapomeň, ležíš na zemi a pohni, chci se už dívat." Něco si zamumlal a pokroutil hlavou. Vyšel z pokoje a během chvilky jsem slyšela praskání popcornu. Když se vrátil držel tácek s plnou miskou a dvěma sklenicemi limonády.

,,Nedostaneš ani ň pokud mi neuhneš." Zamračil se na mě a zvedl bradu. Povzdechla jsem si a odsunula se ke stěně. Pousmál se a podal mi popcorn. Tác položil na noční stolek a na klín si dal notebook. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zabrala se do filmu Avengers.