Out of my league

Chapter ELEVEN - This way down..

Omg nee já přidávám :O

A ano opravdu jsem se rozhodla přidat...poděkujte SimonaKarlova, která mi vyhrožuje už...fuj hodně dlouho

xoxo ♥fire

p.s. Předposlední díl :D

***********************************************************

,,Ale tys řekl, že mi ho ukážeš." Zamračila jsem se. Zase mě vytáčel. Začala jsem poklepávat nohou. Sedl si vedle mě a ruku položil na moje koleno.

,,Víš, že se říká, že když tohle člověk dělá, je sexuálně frustrovanej?" Zalapala jsem po dechu a cítila, jak mi rudnou líčka. Zamračila jsem se.

,,Hrozně vtipný. Prosím, chci vidět ten obraz." Usměje se. Jen se usměje. Tenhle jeho úsměv poznávám, viděla jsem ho už tolikrát. Vždycky se tak tváří, když se snaží něčeho dosáhnout. Vidí mi do hlavy a ví, že vyhrává. A já to vím taky.

,,Fajn, co za to?"

,,Chtěl jsi mě nakreslit, dostal si příležitost, ale slíbil si, že mi ten obraz ukážeš, ukaž mi ho. Prosím." Povzdechne si. 

,,Fajn, tak přijď zítra k nám. Kyle ti otevře a já ti ukážu ten obraz, platí? Buď u nás přesně ve dvě." Chvilku na něj zírám a potom kývnu. Podívá se na hodinky a poté znovu na mě. 

,,Teď musím jít. Přijď zítra." Rychle mě obejme a dá mi pusu do vlasů. Než se jen stihnu nadechnout zmizí mi z dohledu. Otočím se zpět na obrazovku počítače a potřesu hlavou. Myšlenky, které se mi v ní hromadí nejsou vůbec dobré.

,,Bože, ten umí člověku znepříjemnit život." Povdechnu si a při myšlence na něj se pousměju. Úsměv mi ale z tváře hezky rychle zmizí. Uvědomím si, že to, nad čím přemýšlím, je špatně. Hodně špatně.

*******

13:58. Zazvoním. Chvilku se nic neděje a poté se otevřou dveře. Stojí v nich Kyle. 

,,Usnul. Včera celou noc maloval. Je ve sklepě, vezmu tě tam." Na tváři má prazvláštní výraz. Říká to všechno, jako by to bylo naše tajemství.

,,Až na mě bude chtít křičet, můžu se za tebe schovat?" Zeptá se a já se pousměju.

,,Neboj, nenechám ho na tebe křičet. " Úsměv mi oplatí a kývne. Ukáže na shody na konci chodby.

,,Tamtudy dolů." Kývnu a mrknu na něj. Kyle se zasměje a odběhne pryč.

Nadechnu se, otevřu dveře a sejdu pomalu po schodech dolů. V pokoji - spíše ateliéru - panuje přítmí.

,,Trisi?" Ticho. Nevidím skoro nic. Na zdi nahmatám vypínáč a zmáčknu ho. Pokoj se rozzáří. První, co uvidím je gauč, na kterém leží Tris. Musela jsem ho vzbudit, protože otevře oči a rozhlédne se. Když mu zrak padne na mě, vyskočí na nohy.

,,Sakra, co tu děláš? Jak - měla jsi přijít až.." Nevnímám ho. Rozhlížím se všude kolem. Tají se mi dech. Jsem všude. Vážně všude.

Z obrazů mě pozorují moje kopie. Na jednom vypadám jako anděl, na jiném jako víla. Někdy mám dlouhé princeznovské šaty a jindy svoje normální oblečení. Na několika obrazech jsem z profilu a poznávám se i zezadu. Jak sedím na lavičce, jak čtu knihu v tureckém sedu na dece. Jsou tu černobílé portréty, obrazy malované temperami.

Uprostřed pokoje stojí plátno, které měl tehdy na louce. I na něm jsem já. Sedím a hledím do knížky. Do očí mi padají vlasy a usmívám se. A - i když to nerada přiznávám - vypadám nádherně. Na všech obrazech jsem jak z jiného světa. Nechápu, jak to dokázal.

,,Já- co to-" Zastaví mě.

,,Než začneš křičet a snažit se utéct, protože jsem psychopat, tak ti chci pár věcí vysvětlit." Pokroutím hlavou a udělám krok vzad.

,,Jo, je toho hodně co vysvětlovat. Třeba, proč jsem úplně všude, sakra?!" Povzdechne si.

,,Proto jsem nechtěl, abys to viděla. Bál jsem se- přesně téhle reakce. Já..konečně po dlouhé době začal kreslit. Začalo to jedním obrázkem do sešitu asi před rokem a pak.." Zamrkám. V tu dobu jsme se neznali. Nemluvila jsem s ním. On se mnou taky ne. Chce mi tím říct, že zatím co jsem do něj byla tajně zblázněná, maloval si mě do sešitu? A do skicáku a po zdech..Zalapám po dechu.

,,Tohle neni vtipný Trisi. Já mám smysl pro humor, ale tohle je trochu zvrácenější, než dokážu spolknout..." Zadívám se mu do očí a uvědomuju si, že couvám. Jeho pohled zabolí. Asi protože je sám plnej bolesti. Dívá se na mě jak raněný zvíře.

,,Promiň, chtěl jsem ti to říct, vážně. Proto jsem se s tebou začal bavit. Ale pak jsem si uvědomil, že to nemůžu udělat. Přesně kvůli , kvůli tomuhle." Rukou pokyne ke mně. Opět jsem ustoupila. Nejradši bych si za to dala facku. Je to Tris , sakra! Nikdy ti neublížil. Halo, prober se. Blbko. Moje svědomí ke mně promlouvá.

,,Takže.. o tomhle jsi mluvil. Když jsi mi chtěl něco ukázat. To, jak mě vidíš..Tohle. Tys mi lhal. Nepřemýšlel jsi o tom, že mě namaluješ. Jen jsi...sakra, proč to děláš?" Už jsem odcouvala ke zdi. Pomalu přichází. Oči má plné bolesti a strachu. Nechápu to.

,,Proč to dělám? Já nevim. Prostě chci. Musim. Kdykoliv chci nakreslit blbou lavičku, sedíš na ní ty, jakmile kreslim knihu, držíš jí ty. Jsi všude. Konečně mám zas chuť kreslit. Druhej dech, inspiraci."

,,A proč kreslíš mě? A když už, proč mě upravuješ, měníš?"

,,Protože..počkat. Měním?" Povytáhne obočí.

,,No tak. Nedělej, že to nevidíš. Je to- až moc čistý. Dokonalý. Jiný." Zasměje se.

,,Ale přesně takhle vypadáš v mejch očích. A proč kreslím tebe? Protože nevím, chci. Myslím...myslím, že jsem se .." Dojde mi , co chce říct. Okamžitě mu položím ruku na pusu. Se strachem v očích kroutím hlavou.

,,Ani se to nepokoušej říct."

Nechápe mě. A já sebe taky ne...