"Vtip je v tom, že se nikdy nezamilujeme do někoho z naší ligy, ale do toho z jiné. Proto jsou lidé nešťastní, šance u jejich lásky jsou mizivé."
#BeHappy
,,Ty to necítíš, že ne?" Zeptal se, když jsem ho pustila. Podívala jsem se na špičky svých bot. Chtěla jsem říct, že ano. Chtěla...ale.Ale.
,,Já..asi, asi ne." Pokývání hlavou, krok zpět. To je vše. Nic neřekl.
,,Tristane -"
,,Ne, nebudeme o tom mluvit. Už nikdy, ano?" Tohle jsem nechtěla. Přesně tohle. A proto to taky řeknu.
,,Tohle jsem nechtěla." Zašeptala jsem ta slova, jako bych se bála.
,,Já vím a moc se ti za to omlouvám, možná jsem měl jen pocit, že by to třeba...třeba mohlo vyjít." Pokroutila jsem hlavou. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Chvilku mě pozorujea potom se skloní. Moje tvář je jen milimetry od té jeho.
,,Přece si nebudem kazit tohle prosperující přátelství, i když z mý strany vypadá trochu psycho. Přísahám, nestalkuju tě. Jen mě baví tě kreslit. A nic s tím neudělám." Zasměju jsem se. Možná nad tím, co se dělo, možná nad absurdností situace. Zdá se, že mě chce políbit, ale mluví o přátelství. Zdá se, že se chtěl vyslovit, ale nechal se umlčet. Nedává to smysl. Opravdu ne.
,,Fajn, nechám to být. Prostě si teď ty obrazy prohlédnu a příště o tom budu vědět, dobře?" Kývne. Usměju se.
,,Myslel jsem, žes o tom věděla. Přece jen, většinou jsem dost bezostyšně zíral. Jen v poslední době kreslím po paměti."
,,Tak hele, ani ve skrytu duše jsem v tý době nevěřila, že bys mě mohl letmo počastovat pohledem. Natož pak mě kreslit. Myslim, že to byl sen starý Tinley." Nakloní hlavu. Pořád je jeho tvář jen kousek od té mojí.
,,Stará Tinley mi chybí, možná by se teď zachovala jinak. Třeba by mě nechala ji políbit." Chtělo se mi brečet. Vážně.
,,Stará Tinley by byla pěkně blbá. Víš přece, jak to končí se středoškolskejma vztahama blbě."
,,To vím. Ale taky vím, že když tě přátelsky pozvu na ples, že neodmítneš."
,,Možná. Máš mě tady někde v plesovejch šatech?" Prolezu mu pod rukou, kterou se opírá o zeď tak, aby mne udržel na místě.
,,Ne myslím, že ne. Chtěl jsem si tu práci nechat na skutečnou příležitost." Pokroutím hlavou.
,,Jo, tak to je mi tě líto. Na ples totiž nepůjdu, ne kvůli tobě, ale kvůli sobě. Nechci tam sledovat ty husy, jak se hádaj o to, kdo vyhraje korunku letos." Pokroutí hlavou.
,,Tak fajn, v tom případě si tě ale ten večer stejně zabírám." Kývnu.
,,Mám ještě otázku." Řeknu najednou.
,,Ano?"
,,O tomhle...říkal si o tom mojí mamce?" Zasměje se.
,,Ne."A nevím na co jsem se ptala. Jestli na obrazy, nebo jeho city. Či na oboje?
Lhal. Ale já taky. On jí o všem řekl a já? Já na ples chtěla, ale neměla jsem ani šaty, ani kamarádky ,a tak jsem se od toho pekelného místa chtěla držet dál. Měla jsem jen sakra blbé vzpomínky na ten první.
To , že lhal jsem ale ještě nevěděla.
*****
Den plesu.
,,Tino?" Pootočila jsem hlavu ke dveřím a tvářila se, že mě další srdceryvný projev mé matky o tom, jak jsou plesy skvělé, zajímá.
,,Ano?"
,, Ty mě neposloucháš." Povzdechla si.
,,Fajn, neposlouchej. Máme ještě plán b." Zamračila jsem se. Tohle opravdu mou pozornost upoutalo.
,,Mami?" Nic neřekla a zmizela kdesi za dveřmi. Vrátila se s krabicí. Děsivě vyhlížející krabicí.
,,Tohle tady někdo zapomněl." Jasně. Zapomněl.
Nedůvěřivě jsem ji probodla očima a krabici si vzala a položila na postel. Odkryla jsem víko. A snažila popadnout dech.
Na v krabici byl obraz. A já na něm. V šatech, které jsem si před rokem nakreslila do sešitu při jedné z hodin, když jsem snila o tom, jaké by to bylo mít na ples doprovod.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když jsem obraz vyndala, čekalo na mě další překvapení. Velká spousta látky, která se nebezpečně podobala barvě šatů na obrazu.
,,Mami, co to je?"
,,Za hodinu bude čekat dole. Myslím, že to nevzdá." Zamračila jsem se. Ale dlouho mi tento výraz nevydržel, protože jsem šaty vyndala.
Byly bez ramínek. A v pastelových barvách duhy. Chtělo se mi křičet. Jak to věděl? Proč? Kde je sehnal? Jak to, že se spřáhl s mou matkou?
,,Děláš si srandu?" Zašeptala jsem. Mamka zatleskala.
,,Zvedej se. Mám hodinu na to udělat ti něco s vlasy a nalíčit tě."Bylo to absurdní. Všechno.
,,Ne, jen mě učeš. Nesnášim líčení." Povzdechla si. Ale neremcala.
*****
Měla pravdu. Stál pod schody ve smokingu a s vítězným výrazem ve tváři.
,,Doufal jsem, že tohle uvidím na vlastní oči a ne jen v hlavě." Pokroutila jsem hlavou.
,,Neřekla jsem, že jdu na ples."
,,Fajn, můžem jít třeba do nákupního centram , nebo do kina. Jen si prosím ty šaty nech." A možná bych se měla pod jeho pohledem červenat. Možná bych měla znejistět z jeho slov a toho, jak mi dával svoje city bezostyšně najevo, ale nečervenala jsem se. Neměla jsem proč. Přede mnou stál můj nejlepší a asi i jediný přítel, který mi sehnal vysněné šaty a dělal mi vysněný doprovod na ples. Protože tohle přátelé dělají.
