„Maminko, kde je můj tatínek?" zeptala se mě moje pětiletá dcerka.
„Tvůj tatínek pořád někde lítá." odpověděla jsem jí.
„A proč se někdy nestaví doma?" zeptala se mě znovu.
„Protože má doma jinde." řekla jsem a ona se smutným výrazem v obličeji odkráčela do svého pokoje.
Ahoj jmenuji se Ellisa. Je mi dvacet let. Ano, měla jsem dítě v šestnácti letech. Ale nevadí mi to. Moc jsem si přála mít dítě a byla jsem nadšená z toho, že jsem těhotná. U rodičů jsem se už s takovým nadšením nesetkala. V první chvíli co jsem jim to řekla, tak mě seřvali na dvě doby, jak jsem mohla být tak pitomá a tak různě a podobně. Ale já si z toho nějak nic nedělala, protože jsem stejně věděla, že se zklidní a nakonec mě i miminko budou podporovat. A taky se tak stalo. Dokud jsem ještě chodila do školy, tak mi pomáhali hlavně finančně a moje maminka mi malou Abby hlídala. Ale po po té co jsem odešla ze školy našla jsem si byt a začala žít svůj život s tenkrát už čtyřletou dcerkou. Teď jí bude už šest. Letí to jako voda.
Asi se ptáte co se stalo s jejím otcem. No on tak trochu cestuje a tak trochu zpívá. A jen tak náhodou zpívá s nejslavnější chlapeckou skupinou na světě. Blonďatý střeštiprdlo, co mi slíbilo, že se ke mně vrátí a že mě miluje. Ale nestalo se tak. Vlastně ani o Abby neví. Proč? Neměla jsem možnost mu to říct. Z x-factoru se už nevrátil.
Tenkrát, když odcházel do x-factoru, tak jsme ani jeden netušil, že postoupí do druhého kola. Natož, že se stane toto. On byl můj první kluk. A byl i můj první v posteli. A taky můj poslední. Od té doby jsem s nikým nechtěla spát. Bála jsem se, že když se zase s někým vyspím, tak mi zase odejde a já zase zůstanu sama, takže jsem radši sama pořád. Kdyby si aspoň nezměnil mobilní číslo a já mu mohla zavolat nebo tak. Ale nejde to. Bohužel to prostě nejde.
Neřekla jsem to ani jeho rodičům. A to jsem se s nima, tak moc dobře znala. Jsou to úžasní lidé. Ale přestala jsem se s nimi vídat, když Niall odešel z Mullingaru. Tak není důvod se s nimi vídat, když na mě Niall zapoměl a užívá si s jinými slečnami. Modelkami, zpěvačkami a tak dále a tak dále. Nemám mu to za zlé. Proč bych měla mít. Miluju ho a jsem ráda, že je šťastný. Žije si svůj sen. A to je to co pro něj chci. Nic jiného. To, že neví o své dceři mi připadá správné. Akorát, by mu to zkazilo jeho sen. Ráda bych mu to řekla, ale nemůžu.
V nýnější době bydlím v Londýně. Je to tu fajn. Je to tu dost velký na to, abych Nialla nepotkala. A to se mi na tom líbí nejvíc.
Dost o mě. Zpět do reality. Ten dnešní rozhovor s Abby není první a ani poslední. Bude se na něj vyptávat víc a víc. Nedivím se. Taky bych se vyptávala. Jen nevím co jí budu odpovídat až bude starší. Ona je moje všechno a nerada bych, aby na mě byla naštvaná za to co jí kdy řeknu. Už kolikrát jsem si říkala, že jí tatínka najdu, ale prostě to nejde. Jiný chlap nepřipadá v úvahu a Niall? Ani nevím co by to udělalo, kdybych ho našla a řekla mu, že má dceru. I když je pravda, že se to asi jednou musí dozvědět. Ale nevím jak a při jaký příležitosti.
Byl už večer, tak jsem šla malou uložit do postele a přečíst jí pohádku. Pak jsem šla do obýváku a zavolala mamce.
„Ahoj zlatíčko. Jakpak se máš?" ozvalo se ze sluchátka.
„Ahoj mami. Mám se fajn a malá taky. Co ty? Jak je? A jak se má táta?" odpověděla jsem jí.
„My se máme fajnově. Dneska mě táta vytáhl na večeři. Dosti mě to překvapilo." usmívala se mamka do telefonu. Vím nemohla jsem to vidět, ale slyšela jsem to na jejím hlase.
