Je to zázrak, ale nějak jsem chytili slinu a něco málo jsem napsala. Není to nic dlouhého, ale kupodivu to dává smysl. Včera jsem se nějak vrátila do svých pubertálních let a zaposlouchala jsem se do písniček od 1D. Akorát teď s tím rozdílem, že jsem vdaná a mám dostudováno. Snad se bude kapitola líbit.
Seděl tam vedle mě na pohovce a prohlížel si svoje bříška prstů na ruce, když se rozmluvil.
"Já... No..." zakoktal se. "Já jsem si myslel, že to bude jako dřív. Jenže vše obrátilo proti mě. Neměl jsem čas ani jezdit za našima, natož se věnovat tobě." vylezlo z něj.
"Mohl si aspoň zavolat. Na to jsi snad čas měl." řekla jsem vzlykajíce naštvaným hlasem.
"Měl. Vím. Jsem vůl. Vím, že se to nedá odpustit a chápu tvé rozhořčení. Byl bych taky, zvlášť, když bych byl v tvé situaci. Nic mě neomlouvá." znovu promluvil a stále se díval na své prsty.
Nastalo ticho. Neměla jsem co říct já jemu a on neměl co říct mě. A tak jsem se zvedla a šla do svého pokoje, abych ho ten večer už neměla na očích. Zalehla jsem do postele a kupodivu rychle usnula.
POV Niall
Tu holku jsem miloval. Kam se to podělo? Kam jsem dal hlavu, když jsem jí něco sliboval? Nevěděl jsem co bude a přesto jsem jí sliboval, že to bude vše dobré a že se k ní vrátím. Sliby, chyby. A teď si to musím vyžrat se vším všudy. Za těch pár dní co k Elis chodím jsem si uvědomil, že mi neskutečně chybí. Že bych chtěl s ní opět být. Že bych chtěl, aby jsme já, Elis a Abby byli rodina. Ale k tomu je asi ještě hodně daleko, ne-li snad k tomu ani cesta nevede.
Po té co z obýváku odešla jsem se uvelebil na gauči, byť jsem měl připravený pokoj pro hosty, a snažil se usnout. Nešlo to. Stále se mi v hlavě honila ta slova, která mi dnes Elis řekla. Měla naprostou pravdu a já to věděl. A také jsem věděl, že s tím musím něco udělat. A dřív než bude pozdě a já zůstanu jako neschopný otec, který svou dceru vidí jen a pouze jednou nebo dvakrát za měsíc a občas na svátky. S těmito myšlenkami jsem konečně usnul.
Další den ráno mě vzbudila vůně kávy. Zvedl jsem se tedy a tak jak jsem byl jsem se vydal do kuchyně. Stála tam Elis v lehkým županu. Její postava se od té doby co jsem odešel do X-factoru změnila. Byla krásnější. Tenkrát jsem její křivky obdivoval, ale teď jsem byl opravdu u vytržení jak se změnila.
"Dobré ráno." zamručel jsem ještě částečně rozespalý.
"Dobré." opověděla mi a otočila se tváří ke mě. "Dáš si kávu?" zeptala se a v jejím hlas zněl v celku spokojeně, což mi připadalo zvláštní po tom co mi včera řekla.
"Jen si skočím rychle do koupelny a pak si to kafe dám." usmál jsem se na ni a odešel do pokoje pro hosty, kde jsem měl věci. Vzal si ručník, čisté oblečení a šel do koupelny. Tam jsem si dal rychlou sprchu a odešel zase zpět do kuchyně, kde Elis seděla u stolu a popíjela svou kávu a druhý hrníček stál naproti ní na stole. "Vypadáš, že máš dobrou náladu." usmála jsem se na ní, když když jsem si sedal ke stolu.
"Víš, když jsem se teď ráno vzbudila, tak jsem nad námi přemýšlela. Chci se ti omluvit za včerejšek. Hlavně za to jak jsem tě políbila. Chtěla bych, aby jsme byli přáteli a to ne jen kvůli Abby. Nechci ti bránit se s ní vídat a tudíž se budeme stále potkávat a já nechci, aby jsme se na sebe mračili pokaždé, když se vidíme. Tedy nechci se mračit já, když vidím tebe." vychrlila ze sebe a já se nestačil divit. Myslím, že z mého výrazu muselo být patrné, že jsem šťastný.
"Jsem pro. A za ten polibek se omlouvat nemusíš. Já byl první, kdo to naznačil. Já bych se měl omluvit." řekl jsem a rukou jsem jí pohladil po ruce, kterou měla položenou na stole a k mému překvapení neucukla, za což jsem byl rád.
