POV. Niall
"Ahoj, zlato. Tak co tu tvoříš?" zeptal jsem se malé roztomilé holčičky co seděla na koberci a hrála si se svými panenkami.
"Povídám si s kamaradama." řekla a já tak uplně nechápal jak to myslí.
"S kamarádama?" ukázal jsem na panenky "Toto jsou tvý kamarádi?" zeptal jsem se a s úsměvem si sedl k ní.
"Ano. Todle je Thobias a todle je Amy." řekla mi.
"Ahoj Thobiasi a Amy." slušně jsem pozdravil, aby malá měla radost.
"Taky tě zdraví." usmála se. "Prý si milý pán." řekla, jakože za ně.
"Oh, to mi lichotí." řekl jsem jakože potěšeně.
Takle jsme si hráli asi dvě hodiny. Úplně jsem zapomněl, že jsem měl mít ještě něco na práci. Abych pravdu řekl, docela mě to bavilo. Docela jsem si užíval roli tatínka.
"Zůstaneš tu už na pořád?" zeptala se najednou z ničeho nic Abby.
"Zlato, to nejde. Máme s maminkou každý svůj život." snažil jsem se jí to vysvětlit.
"Ale já nechci být bez tatínka." pověděla smutně a její čelíčko se zkrabatilo.
"Vždyť máš tatínka. Jsem tady pro tebe. Jen bydlím někde jinde." vzal jsem si Abby na klín.
"Já s tebou chci být už napořád. A ne jen, když mě přijdeš navštívit." povídala pořád smutně.
"Dobře. Tak s tím něco uděláme." řekl jsem jí, ale to jsem ještě netušil jakou vlnu událostí tím spustím.
Malá jen přikývla a šla si zase hrát. Hráli jsme si ještě asi pul hodinky a pak už jsem musel opravdu jít domů.
POV. Eliss
Niall odešel a Abby se přišla přitulit ke mě na pohovku do obýváku.
"Copak zlatíčko?" zeptala jsem se.
"Tatínek říkal, že tu se mnou bude bydlet." řekla nadšeně.
"Co povídal?" vyděsila jsem se.
"Že tu se mnou bude bydlet." odpověděla stále nadšeně.
Nechápala jsem jak toto může říct. Já ho tady nechci! V žádném případě! Řekla jsem, že sem bude moct přijít za ní a nebo, že já přijdu k němu, ale ne, aby on tu bydlel. Ne! To tak nenechám, zvlášť, když se to dozvídám od Abby a ne od něj.
"Uvidíme zlatíčko. Todle musíme s tatínkem hodně zvážit." řekla jsem vyhýbavě.
"Dobře." odpověděla a já si oddechla, že jsem si nabrala aspoň nějaký čas.
Malá mi usnula po chvíli v náručí, tak jsem jí odnesla do pokojíčku a sama jsem si šla lehnout. Na rozdíl od Abby, která spala jako dřevo, jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se z boku na bok a musela jsem přemýšlet o tom jak myslela Abby to, že tu s námi Niall bude bydlet. Proč jí to řekl? Proč jí dával nějakou takovou naději, aniž by to před tím probral se mnou? Měl na to vůbec právo? Dle mého názoru ne.
Jak jsem tak přemýšlela, tak mi zazvonil budík. To ne. Budu mrtvá. V práci budu spát. No nezbývá mi nic jiného než vstát, udělat ze sebe aspoň trochu člověka a jít udělat snídani. Po té jsem šla vzbudit malou a vypravit jí do školky.
V práci to byl děs. Každou chvíli mi padala oční víčka a usínala jsem. Mít tolerantního šéfa se vyplatí, protože když vás vidí, že jste úplně mrtví, tak vás pustí domu. Dodělala jsem svou práci a jakmile jsem byla doma, tak jsem padla na pohovku a spala jsem.
Vzbudilo mě zvonění mobilu. Kurňa kdo co zase chce? Vzala jsem mobil do ruky a zamžourala jsem na displej. Neznámé číslo? Kdo to je?
"Prosím?" ozvala jsem se do telefonu.
"Dobrý den, mluvím s paní Wailonovou?" ozval se hlas z telefonu.
"U telefonu, dobrý den." řekla jsem.
"Tady slečna Morrisová. Mohla by jste se prosím dostavit pro svou dceru do školky?" řekl klidně hlas z telefonu a já se zděšeně podívala na hodiny visící na zdi.
"Ježiši! Jistě. Já se moc omlouvám, celý den mi není moc dobře, takže jsem usnula a zaspala jsem. Ještě jednou se omlouvám. Hned jsem tam, na shledanou." típla jsem mobil a vystřelila jsem ven z bytu.
Během deseti minut jsem byla ve školce. "Dobrý den slečno Morissová. Moc se omlouvám." vyhrkla jsem ze sebe, když jsem si malou přebírala.
"Nic se neděje. Jen by to mohlo mít ne moc pěkné důsledky, kdyby se to opakovalo." pohrozila mi, ale ne tak, aby to vyznělo zle.
"Ano, já vím. Děkuju." řekla jsem a sklonila jsem se k Abby, "Tak co, zlatíčko, jdeme domů?" zeptala jsem se a malá mi přikývla.
"Na shledanou." rozloučili jsme se a šli jsme domů.
To byl zase zážitek. A jak znám Abby, tak se to před Niallem neutají. Co neví to nepoví a to co ví, tak vykecá kde se dá.
"Proč si přišla pozdě?" zeptala se malý Abby.
"Nebylo mi dobře, když jsem přišla domů z práce, tak jsem usnula a zaspala jsem." řekla jsem jí po pravdě.
"To nevadí maminko. Doufám, že ti je už dobře." usmála se a vesele mě vzala za ruku.
Lepší dítě si přát nemohu.
Tak jo pomalu se dostávám zase ke psaní. Je zázrak, že zase píšu, ale jsem za to moc ráda.
