POV. Niall
Šel jsem domu a přemýšlel jsem co jsem řekl špatně? Bylo jí patnáct! Kdo by v jejím věku nešel na potrat. V patnácti mít dítě? Ne! To snad není možný. Ale budu se s tím muset smířit. Proč? Protože to dítě je moje. Tedy aspoň to říkala, že je moje. Může to být pravda? Ale jo pravda to bude. Nelhala by mi. Budu jí věřit. Nemám důvod jí nevěřit.
Ale co bude dál? Budu jí muset platit? Musím za ní znovu zajít a ujasnit si to s ní. Sice mě vlastně poslala do prdele, ale i tak to zkusím. Prostě musím.
Jak jsem tak přemýšlel, došel jsem domů. Konečně klid. Po dlouhém v podstatě pětiletém cestování budu mít rok klidu. Ne, že by mě to nebavilo, ale je to hodně únavné a i když si říkáte dělám to pro fanoušky, tak je to všechno ne úplně příjemné.
Udělal jsem si čaj a lehl jsem si na pohovku v obýváku. Snažil jsem se uklidnit a přestat přemýšlet nad tím proč mě vlastně vyhodila. Ale nešlo to. A jediné na co jsem přišel bylo, že jsem jí to neměl říkat, když malá už je na světě. Ovšem, že ji miluje. Je to její máma. A to mě jen utvrdilo v tom, že musím za ní zajít. A nebudu to odkládat. Zítra tam zajdu. Ani nevím jak, ale během přemýšlení jsem usnul.
2. den
Ráno mě vzbudil zvonící mobil. Naprosto rozlámaný jsem se zvedl a našel zvonící mobil. Bylo 9 hodin ráno. Kdo volal? Louis. Co ten magor chce?
"Čau, co potřebuješ?" zvedl jsem mobil a rovnou se ho zeptal rozespalým hlasem.
"Já nic. Jen jsme měli domluvenou snídani. Vzpomínáš?" povídal a v jeho hlase bylo slyšet pobavení.
"Kámo sorry. Včera jsem něco řešil a naprosto jsem na to zapomněl." pověděl jsem a vůbec netušil co jsem tímto u Louího způsobil.
"Něco řešil? Tak jaká kočka to je dnes?" začal se smát.
*Jooo to by si se divil. Bude jí šest,* pomyslel jsem si. "Ale žádná. Teda jedna jo, ale ne tak jak si myslíš. Hele přijď ke mě. Ti něco povím se budeš divit." řekl jsem vážně.
"Okey. Za dvacet minut jsem tam." řekl a hned típnul hovor.
Opravdu do dvaceti minut byl v mém bytě.
"Čau. Pojď dál. Chceš kafe nebo čaj?" zeptal jsem se.
"Černej čaj. Dík." řekl a šel si sednout do obýváku. I s čajem jsem si šel sednout k němu.
"Tak co se děje?" zeptal se bez dlouhého okecávání.
"No......" chvíli jsem přemýšlel kde začít. "Pamatuješ si na to jak jsem v x-factoru mluvil o jedné slečně?" zeptal jsem se ho.
"Jop, na něco málo si vzpomínám no. Myslím, že to byla tvoje první, že?"
"Ano. To je ona. No včera jsem u ní byl. Nooo... Aaaa... Zjistil jsem, že má dceru. A bude jí šest." vyklopil jsem to rovnou.
"Bude jí šest? Dyť to by mohlo znamenat..."
"Ne jen, že by mohlo. Ono to tak je. Jsem táta a ani o tom nevím." jen jsem to dořekl, došlo mi, že jsem něco fakt hodně pohnojil. A ne jen tím, co jsem řekl včera.
"Nooo, tak to je fakt husty." odpověděl mi na to Louis.
"Musím za ní. A to hned." řekl jsem a zvedal se k odchodu.
"Mám jít s tebou?" zeptal se ustaraným hlasem.
"Ne. Zvládnu to." usmál jsem se na něj a odešel z bytu. Jo nechal jsem ho tam. Běžná praxe u všech z kapely.
POV Ellisa
Dnes jsem měla znovu volno a doufala jsem, že se mi konečně podaří zrelaxovat. Jenže Abby to viděla jinak. Přemluvila mě, aby do školky dnes nemusela a tak jsem se musela dneska starat. Nechci říkat, že by mi to nějak vadilo. Ona je moje vše a co bych pro ní neudělala.
Když jsme si tak krásně s malou vegetily v posteli a koukaly jsme na pohádku někdo zazvonil. Kdo to je? Nikoho jsem nečekala.
Hodila jsem na sebe župan a šla otevřít. Ovšem jak jsem dveře otevřela, tak jsem je rychlostí blesku zase zavřela. Stál tam Niall.
"No tak Ellis! Otevři! Prosím!" ozývalo se z poza dveří.
"Co ještě potřebuješ? Já od tebe nic nechci vše zvládnu sama!" křičela jsem zpátky.
"Prosím otevři." řekl už velice zoufalým tónem.
Nakonec jsem podlehla a dveře otevřela.
"Tak co ještě chceš?" zeptala jsem se klidněji.
"Chci ji vidět. Přišel jsem o šest let jejího života." chtěla jsem něco namítnou, ale nenechal mě. "Ano vím. Je to mojí vlastní vinnou. A to mě dostává k tomu, že se ti chci taky omluvit." řekl sklesle.
"Tatííííí!" ozvalo se za námi a malá Abby přiběhla a objala Nialla tam kde dosáhla. Niall jen nevěřícně koukal, ale nechal jí.
"Než něco řekneš. Ano, věděla o tobě. A pojď dál." řekla jsem poraženecky. "Tak jo zlato. Pusť tátu, ať může vejít." řekla jsem.
Abby poslechla, ale chytla Niallovu ruku a táhla ho do obýváku.
"Proč si nikdy nepřišel za mnou?" zeptala se malá hned pěkně z ostra hned jak jsme si v obyváku sedli.
"No tak Abby....." chtěla jsem ji napomenout, ale Niall mě přerušil.
"Nech jí! Já jí řeknu pravdu." s úsměvem se na ní díval a bral si jí na klín. "Měl jsem moc práce zlatíčko. Ale neboj. Teď to bude jiné." jiné? Jak jiné?
Během toho co si s Abby hráli mi tadle otázka lítala v hlavě. Jak to myslel? Proč se najednou tak moc stará? Snažila jsem se tyto myšlenky zahnat.
Koukala jsem se na ty dva. Byli spolu krásní. Moc a moc krásní. Ve své podstatě jsem toto nechtěla, ale co jsem měla dělat? Byli šťastní. Hlavně Abby byla šťastná. A to pro mě bylo to nejdůležitější. Nemohla jsem jí teď vzít tátu. Ne teď, když ho konečně potkala....
