Niall u nás byl celý den. No jistě. Malá ho nechtěla pustit a chtěla od něj i pohádku na dobrou noc. Hned jak jí dočetl, šel zpět do obýváku za mnou.
"To šlo dobře ne?" řekl, když dosedl na gauč.
"Jo, šlo. Ale už by jsi měl jít. Já už jsem taky v celku unavená, takže pujdu brzo spát." řekla jsem.
"Dobře. Jak chceš. Jen mohl bych za ní zase přijít?" usmál se.
"Můžeš. Já nemám to srdce jí vzít tátu, když ho konečně má." řekla jsem poraženecky.
"Děkuju. A ještě něco. Kolik..." okey to by stačilo.
"Nic. Zvládala jsem to do teď, budu to zvládat i nadále." skočila jsem mu do řeči.
"Ale je to moje dcera a já nechci, aby si na to vše byla sama." argumentoval.
"Tak znova, já to zvládám. Nemám problém se o ní starat a nemam nouzi o peníze." stála jsem si za svým.
"Dobře. Jak chceš. Nelíbí se mi to, ale když si nedáš říct, nechám to tak." rezignoval.
"Fajn. Děkuju. A teď už jdi." snažila jsem se ho co nejdřív vyhnat, abych už dneska měla klid.
"Dobře. Pa." říkal, když se zvedal z pohovky a když šel okolo mě, tak mi dal pusu na čelo a opravdu odešel.
Proč? Proč to udělal? Neměl k tomu důvod. Kurnik nejsem žádná jeho holka a ani kamarádka. Pustila jsem ho do svého života jen kvůli Abby. Je to její táta a má právo se s ní vídat. Stejně tak jako Abby má právo znát svého otce.
Když odešel trochu jsem poklidila po těch dvou v obýváku, zkontrolovala jsem Abby a šla spát. Zítra už do práce musím.
Kde vlastně dělám? Není to žádná závratná práce ve které bych vydělávala miliony, ale na živobytí to stačí. Pracuji jako sektretářka jednoho ředitele takové menší firmy tady v Anglii. Tu práci jsem si zamilovala. Výborný kolektiv a hlavně naprosto výborný šéf.
***
Ráno bylo krušné. Malá si vzala do hlavy, že chce do školky odvést tatínkem. Todle bude hodně zajímavý. Nakonec jsme se domluvili, že jí určitě někdy do školky vezme, ale až to bude vědět učitelka ve školce a až se předem s Niallem domluvíme. Musela jsem jí to slíbit, protože ona, když si něco usmyslí, tak za tím prostě trvá.
Celý den jsem byla naprosto mimo stále ze včerejší návšťěvy Nialla. Ani kolegové v práci nevěděli co se mnou a tak mě šéf poslal o něco málo dřív domu. Naštěstí dneska jsme moc práce neměli, takže zas tak velký problém nebyl.
Doma bylo ticho. Myslela jsem, že z toho dneska zešílím. Po včerejšku, kdy tu bylo velice živo tu je dneska mrtvo. A to mě ubíjelo, protože mě to pořád nutilo myslet na to, jak byla Abby šťastná, že za ní konečně přišel její tatínek. A co bylo horší, je to, že jsem si v tom tichu vzpomněla na krásný chvilky s Niallem, když jsem s ním v patnácti letech chodila. Nechtěla jsem na to myslet. Snažila jsem na chvíli usnout, ale nešlo to. Snažila jsem se poklidit, ale v podstatě nebylo co. Snažila jsem chvíli číst, ale po asi pěti stránkách jsem zjistila, že vůbec nevnímám co čtu.
Zkontrolovala jsem hodiny a zjistila jsem, že je čas jít pro Abby do školky. Fajn. Konečně budu mít co dělat a nějak zaměstnat mysl, abych nemyslela na Nialla. Tedy aspoň jsem si to myslela dokud jsem před barákem nepotkala znovu Nialla. Malá, když ho viděla, tak se k němu hned rozběhla a znovu ho objala tam kde dosahla.
"Ahoj prcku." usmál se na ní a pohladil po jejích kaštanově hnědých vláskách, které po něm zdědila. "Ahoj Ellis." zvedl hlavu ke mě a stále se usmíval.
"Ahoj." řekla jsem trochu sklesle.
Neměla jsem radost, že přišel dnes. Chtěla jsem na něj aspoň trochu přestat myslet. Chtěla jsem, aby jsme dnes s Abby byly sami doma a užili si odpoledne. Ale ne, on si sem nakráčí pan jsem-otec-tak-se-staram a moje plány jsou ty tam.
"Budeš tu dneska zase do večera?" zeptala se Abby a táhla ho nahoru do bytu.
"Dneska jsem tu jen na skok zlatíčko. Musím si vyřešit pár věcí s maminkou a půjdu." řekl jí a ona se na něj nespokojeně zamračila. "Já mám dneska ještě nějakou práci. Ale neboj. Todle není poslední den, kdy se vidíme." snažil se jí uklidnit a jak je vidět zabralo to.
"Co se mnou potřebuješ probrat?" zeptala jsem se odemykaje dveře od bytu.
"Až bude malá v pokoji." odpověděl a já jen přikyvla.
"Zlato jdi si hrát do pokojíčku. Tatínek tam za tebou hned přijde." nakázala jsem jí a ona poslechla. "Tak o co jde?" zeptala jsem se jakmile byla Abby z doslechu.
"No zaprvé bych chtěl tvoje číslo, abych se s tebou mohl domlouvat kdy přijít." řekl jakoby nic.
"Dobře. A dál?" zeptala jsem se ho.
"Chtěl jsem se zeptat jestli by si mi jí někdy "nepujčila" ke mě." řekl a při slově vypůjčila naznačil ve vzduchu uvozovky. Jasně dítě neni věc.
"Promiň, ale to zatím ne. Můžu k tobě někdy zajít i s ní, ale že bych tě s ní nechala samotnýho to zatím ne." řekla jsem mu rozhodně.
"Jasně. Chápu. Tak aspoň, že s ní můžu být takle. Že mi nezakážeš s ní kontakt." řekl spokojeně.
"Dělám to kvůli ní. Ne kvůli tobě. Ona má konečně tátu a to je pro ní hlavní. Včera, kyž jsem jí s tebou viděla, tak měla v očích jiskřičky štěstí. Zamilovala si tě." pověděla jsem.
"Můžu?" zeptal se a ukázal na schody, které vedli do jejího pokoje.
Jen jsem přikývla. Nečekal na nic a šel za ní.
Taaaak. Je tu další kapitolka. Doufám, že se líbila. Pokud ano, tak hvězdička a komentík potěší. Love you all!! :)
