Slátanina ✔

Opravdu slátanina

Oukej lidi... Rozhodla jsem se zkopírovat jeden skvělý nápad ( Azerethia a Antilia ) a přepsat nějakou svoji dávnou (nedokončenou) povídku a dopsat tam, co si o tom myslím teď. Tahle má čtyři strany A5 a popravdě si už teď nepamatuju, o čem to bylo. Myslím, že tam jsou tři holky (s krásnými Mary Sueovskými jmény), které měly na konci zjistit, že jsou sestry (ale ne, prozradila jsem zápletku!). Jdeme na to. Chyby neopravuji, možná přidám pár odstavců. Bohužel si nevzpomínám, kdy jsem to psala, ale tipuji tak dvanáct až čtrnáct.

Z polospánku jsem se vzbudila docela. (Úchvatný začátek. Probuzení. Mimochodem, ta věta zní dost retardovaně, nezdá se vám? Asi jsem se snažila o nějaké umělecké vyjádření.) Slyšela jsem však jen ticho. Přesto jsem si byla jistá, že se něco stalo. (Proč? Co by se mělo stát? Asi se jí něco zdálo...) Rozhlédla jsem se po pokoji - jednoduchá místnůstka (COŽE? Tohle slovo někdo používá?) v dřevěném srubu v podkroví.

Když jsem vstávala, celá jsem se otřásla. Dřevěnou podlahu nemělo co zahřát, protože slunce ještě nevyšlo (stejně si myslím, že dřevo nebývá až tak studené. Ledaže by v pokoji byl fakt mráz).

Správně bych měla vstávat s východem slunce (echm... Proč?), ale vždy mě bavilo pozorovat oblohu s červánky. Postavila jsem se k oknu a přemýšlela, co mě vzbudilo (ach, jsme zpátku u divného pocitu, že se NĚCO stalo).

Mimoděk jsem se ohlédla na svou postel, postavenou tak, abych vždy vstávala na pravou stranu - byl to další ze zvyků mé matky (aha. Takže ona musí vstát vždy na pravou stranu - jak ale tohle ovlivní postavení postele? Co kdyby si lehla hlavou na druhou stranu? A ještě k tomu nesmí vstát před východem slunce, protože její matka... Co je vlastně s její matkou? Žije s ní nebo ne? Nemůžu si vzpomenout...).

Nečekaně mě zalilo sluneční světlo (jak nečekaně? Ona na ten východ slunce ČEKALA). Jako každé ráno jsem zvedla ruce k srdci a poklonila se slunci (skvělé, další pošahaný zvyk).

„Už si (ha, první chyba) vstala?" Moje chůva Gerta právě vešla do pokoje. Gerta (opakování... Kromě toho je to dost příšerné jméno, ale budiž) se o mě starala, protože rodiče jsem nikdy neviděla (ale ne. Pomoc, Mary Sue. Mimochodem, kde pak nabrala ty divné zvyky? No, třeba se to dozvíme...). Nesla mi venkovské šaty a hřeben (to zní divně. A stejně už víme, že bydlí na venkově. Vůbec to spojení šaty a hřeben zní divně). Když mi rozčesala vlasy, spletla mi je do dlouhého copu. Jemně pracovala s mými hnědými vlasy (minus body za extra dlouhé vlasy, plusové body za hnědé vlasy - i když se obávám, že je to jen proto, abychom od sebe hrdinky rozeznali, pokud si dobře vzpomínám. Minus body za opakování slova vlasy a taky za krátké věty). Když byla hotová, sáhla jsem si na hlavu (bez komentáře -_-).

„Proč," zeptala jsem se překvapeně, „jsi mi upletla jeden?" (ovládala jsem správně přímou řeč, ha)

Gerta se na mně - přepsáno - mě zadívala. „Vždy jsem ti zaplétala dva, že?"

„Ano." Nechápavě jsem pohlédla na šaty, které mi přinesla (copak jsem neznala ŽÁDNÁ synonyma?).

Nebyly to šaty, do kterých mě vždy oblékala. Tyhle měly sluníčkově žlutý živůtek (která část je vlastně živůtek? Do teď to nevím :D) a bílé rukávky. Červená sukně se rozprostírala dole (ne, asi nahoře) a zářila jako zapadající slunce (kolikrát už jsem použila slovo slunce? Ještě jednou a začnu střílet).