Proč by všechny postavy nemohly být svoji sourozenci?
Proč by většina hrdinů nemohla mít jméno začínající na S?
Proč nevynechat mezery, když člověk nakonec stejně vždy přijde na to, kde měly být?
Správně, malá Lio, proč ne!
***
Aneb moje první výtvo...
Kapitola 3. - Ráno doma (Takhle se píší scénáře. Myslím, že tohle scénář být neměl.)
Když Sabina přiběhla do kuchyně, její máma připravovala snídani a svačiny do školy. Zvedla hlavu (tohle slovní spojení bych měla zakázat) a usmála se: „Sabino, dobře že jsi přišla. (To se jí máma nezeptá, kde byla? Nebo, pokud je normální, že chodí ráno ven, proč se bála, že ji budou hledat? Tady něco nešmakuje...) Jdu vzbudit ostatní a ty běž za taťkou. (Jéj, pojďme postavy zaúkolovat, aby nám to tu nestálo!) Nejspíš bude venku v zahradě." (Oni mají nějaký divný zvyk, že ráno nespí, ale jdou se ještě ve tmě projít? Blbci...)
Když se Sabina (a teď se podívejte nahoru. Ten odstavec začíná v podstatě stejně jako ten předchozí :D) s tátou vz (přepsáno) vrátili ze zahrady, u stolu sedělo (a teď se držte) 5 (škrtnuto, přepsáno) 6 Sabininých sourozenců: (a vy sedíte? Nebo ještě líp, ležíte? Abyste si neublížili, přichází totiž nálož pitomých jmen...) dvojčata Sára a Sandra, Sam, Selena a nakonec dvojčata Sharon a Shelly. (*mlátí hlavou o nejbližší tvrdou plochu*). (Ztratili jste se? Nevadí. Já taky. Existuje papírek, kde jsem měla vypsané všechny její sourozence, abych nezapomněla, kdo je kdo -_-)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Za nima (Co? Echm, echm) se objevila mamka a nesla na rukou Susie, naši fenu (další S... Neviděl někdo můj sssssamopal?).
„Koukejte, koho jsem objevila v Selenině pokoji! Sel (to je tak pitomá zkratka. Zní to jak sele), přišla za tebou, nebo jsi si (sis. Ach, tady někdo nečetl My mystakes... Jo, ono ještě neexistovaly :D) ji tam přinesla?" (Proč ji to zajímá? Mají zákaz nosit zvířata do pokoje?)
Selena neodpověděla a pustila se do snídaně. (Jestli vážně nesmí mít zvíře v pokoji, jak to, že nikdo neřeší, že neodpověděla?)
První se zvedl taťka (už jsem se lekla, že zvedl hlavu). Rozloučil se snámi (ech... Ale ona tam ta mezera fakt není) a za chvilku jsme slyšeli, jak odjíždí autem (vážně pochybuju, že u snídaně osmi lidí je takové ticho, aby slyšeli motor auta. Jedině že by všichni ještě napůl spali).
Pak mamka přinesla svačiny: (vytáhneme papírek) pro Sabinu, která nastupovala do primy na gymnázium; pro Sáru a Sandru, které se chystaly do 4. (ale ne. Já taky trpěla číslicismem? Doufala jsem, že předtím to byla jen náhoda) třídy (třídy je bůh ví proč napsáno psace, kdežto zbytek textu tiskace) na základce, pro Sama, který (který který který...) se těšil po prvních prázdninách do školy (ha ha ha); (proč je tady středník?) a pro Selenu velkou tašku plnou sladkostí a dobrůtek na první den v škole. (He? V? Mimochodem, to je můj velký sen. Jednou to udělám, přijdu do školy s tím velkým kornoutem, mňam.) Sharon a Shelly si nic nevzaly, protože z farmy do školky nechodily a mohly se najíst doma (samozřejmě, že musíme přesně vědět, kdy co která postava jedla, jinak by nám určitě pochcípaly hlady). Místo toho vyběhly nahoru, aby si oblékly miky (přepsáno) mikiny, protože chtěly vyprovodit sourozence.
Zastávka školního autobusu byla až na konci (veeeelmi velkého) pozemku, takže by trvalo moc dlouho, než by tam došli. Proto měli plnou stáj koní a poníků. (Sen každé malé holčičky. Přiznejte se, že váš taky! Teda pokud jste holka...)
Sabina, Sára (papírek, papírek, kde mám papírek? Aha, tady je ;D), Sandra, Sam a Selena jezdili na svých oblíbených koních: (ale ne, ta dvojtečka je špatné znamení) Lusace, Tunisovi, Tripolisovi, Alžírovi a Djameně. Máma dávala všem koním a poníkům jména podle hlavních měst států Afriky. (Tenhle nápad jsem zkopírovala z jedné knížky, i když tam šlo o čínské názvy) Její klisna se jmenovala Luanda a taťkův (taky vás "taťka" už začíná štvát? Mě jo) kůň Rabat.
Sharon a Shelly jezdily na ponících Kinshase a Káhiře (grrrr ty shody počátečních písmen. Vypadá to jako záměrné matení čtenáře, aby se v postavách ani náhodou nezorientoval. A funguje to.) Ve stáji si všichni osedlali koně kromě Sáry a Sandry, které honily Tunise a Tripolise. (Žijí na farmě celý život. Jak to, že jim zdrhají jejich oblíbení koně? A vůbec, neměli být ve stání nebo jak se tomu říká? No, tak aby se něco dělo, že...) Když je chytily, nasedli (vážně? Jak můžu střídat i/y ve shodě u stejného podmětu?) před stájemi a klusali do tmy (ona je furt tma? Kdy vstávali, proboha?). Sabina pozorovala okolí a hledala, jestli nepřijíždí autobus (jasně. Očividně jsem se vůbec neuměla správně vyjadřovat. Co třeba "hledala v dálce světla autobusu"?), ale nic neviděla. Možná tady jsou moc brzo (copak nikdo nemá hodinky? Nebo mobil?). Ale jestli autobus nepřijede, nedostanou se do školy (ale neeee! To by bylo příšerné!). Sabiny se pomalu zmocňovala panika (mně hráblo nebo co?). Kde zůstal autobus? (Koho to ZAJÍMÁ? Pojďme zdrhnout, dokud je příležitost!)
Máma (a sakra. Té by se asi nelíbilo, kdybychom zdrhli...) zavedla Luandu k Sabině: „Už tady měl být. Počkej s ostatními. Vrátím se do 10-ti (auuuu) minut (ale tam nikdo další očividně nemá hodinky! Jak zjistí, že uplynulo deset minut?)."
A vyrazila po cestě, odkud měl přijet autobus. (To je tak skvělá zápletka, zpožděný autobus, žejo?) Zdálo se, že čas zpomaluje. (To jen aby to znělo jako umělecké dílo a kvůli napětí.)
Ale naštěstí po 10-ti (jau) minutách viděli mamku, jak se vrací. Její klisna běžela rychle pocestě (tohle je rozhodně dohromady. Samozřejmě, jak jinak než "pocestně" by měla běhat?) a zastavila se před Sabinou. Máma seskočila ze sedla a ustaraně se obrátila na Sharon a Shelly: „Pošlete Kinshasu a Káhiru zpátky do stáje. Vezmu vás na Luandě. (Proč?) Autobus nepřijede (HURÁÁÁ!!!)," oznámila ještě Sabině (jenom jí? Nekašle ta matka nějak na ostatní děti?).
Sabina se bála (och, jak krásně popsané pocity -_- A čeho se bojí? Měla by oslavovat!). Jak se mají dostat do školy (domů! Běžte domů a kašlete na to!) bez autobusu (jedou na koních a ta vesnice je kousek... Nebo si chci tvrdit, že tak velká rodina vlastní jen jedno auto, kterým odjel otec?) s dvěmi malými dívenkami? (Omluvte mě, jen si odběhnu spáchat sebevraždu...)
Ale Sharon a Shelly na nic nečekaly (hm, ženy činu), sesedly, poslaly poníky domů a vylezly do sedla Luandy.
„Tak pojďte, jedeme!" zavolala na ně a spolu s dvojčaty vyrazila po cestě dolů. Ostatní ji rychle následovali.
Cesta kolem skály nevedla prudce přímo do údolí, ale obtáčela se kolem kopce (kolem skály, kolem kopce... Co takhle aspoň jedno vyškrtnout? Stejně ta věta nedává smysl) a byla plná kamení. Jet po ní na koních bylo těžké a zdlouhavé. (Ale autobus tam projede bez problémů.) Naštěstí vyrazili dost brzo (tady jsem si uvědomila, že čas musím počítat podle odjezdu autobusu), i autobus přijížděl asi hodinu před začátkem vyučování.
Společně klopýtali a potýkali se s nečekanou překážkou. (Jakou? Jo aha, že nepřijel autobus :'D Mně to nedošlo...)
Konec třetí kapitoly! Tahle mě neskutečně bavila, doufám, že i vás :D
