Slátanina ✔

DSSPPJ - šestá

Omlouvám se za nepořádek s kapitolou čtyři... Wattpad zlobil.

Kapitola 6. - Překvápko pro učitelku (Really?)

Dívky rychle našly správnou místnost. Sabina spatřila jedinou volnou lavici naproti katedře. (Samozřejmě.) Posadila se napravo a dívka nalevo (ne asi, sedla si jí na klín... A taky vás tak štve "dívka"?).

Hned zazvonilo a do učebny vešla mladá učitelka. (Protože učitelky vždy chodí přesně se zvoněním, že.)

Působila energicky, čemuž napomáhaly i vlasy, které se zvlněné pohupovaly na zádech. Barvou připomínaly tmavě hnědou (nebo... prostě byly tmavě hnědé?) s prameny barvy lískového oříšku (obávám se, že jsem tehdy nevěděla, co je melír. A taky jsem si to po sobě nejspíš nepřečetla, jinak bych snad nenechala v jedné větě dvakrát slovo barva). Obličej vypadal vlídně a zářily na něm světeoříškové oči (světe div se, překlep... Teda přepis...).

Laskavý úsměv se měnil na šibalský nebo veselý, podle toho jak se cítila (čárkaaaa...). Postavou nebyla ani nízká (taky máte pocit, že jsem se očividně neuměla normálně vyjadřovat?), ani vysoká (,) a oblékala se jako středoškolačka. Svítilo na ní světlerůžové tričko (ach ne, já doufala, že tím už ten popis končí. Tak ne, no...) a světle modré džíny (jak to, že to tady mám najednou správně s mezerou?) vypasovaně pokrývaly dlouhé nohy. Obula si tenisky, což vypadalo neobyčejně (he?).

Sabině se zalíbila na první pohled (tak tohle byl můj ideál učitelky? Dobré vědět...), hlavně proto, že vypadala (vypadat tam už mám aspoň třikrát) na něco má ho přes dvacet. (Co? Aha, málo. Málo přes dvacet. Hehe.)

Na chvíli zůstala stát před svou novou třídou v dveřích (dveře většinou bývají na straně, ale dobře, no). Bylo zvláštní (tady je všechno zvláštní. Třeba to, že jsem se ještě při tom přepisování nepropadla hanbou), jak si jsi (to je "ji") všichni hned všimli a přestali si šuškat. (Šušky, šušky. Zastřelte mě.)

„Ahoj!" pozdravila a Sabina hned poznala, že to nebude typ zatrpklé čarodějnice - učitelky. (Ne, to s tím vtipem o čarodějnici nesouvisí, počkejte ještě.)

„Menuju se (snaha o hovorové vyjadřování) Laura Danelová a budu vaše třídní," usmívala se a třída hned (hned, hned, hned...) pochopila, že jsou jí spisovné výrazy vzdálené (ale mně byla očividně blízká mluva minulého století -_-). Přesto, nebo spíš právě proto k ní pocítili sympatie (já tohle celý budu muset vydávat s časovým rozestupem. Obávám se, že je to trochu moc, kdybyste to měli číst najednou...).

Přešla ke katedře a otevřela batoh, který doposud ležel na zemi. (Co??? Ona tam nechala svoje věci? Ve třídě plné dětí, které v životě neviděla?) Vybrala obyčejný popsaný papír.

„Chtěla bych (škrtnuto) bysem vás líp poznat," prohlásila, „Tady (ech) mám vaše jména. Přečtu to a dycky (ach jo, tohle je beznadějný) se přihlásíte," změřila si je pohledem (teď by se hodilo zpoza brýlí, ne? Kam se poděla ta pohodářská učitelka?) laseru (co? Pohledem laseru? Tohle... už je fakt moc...) a začala číst ze svého papíru: „Anesletová, Lilian!" (Konečně hezké jméno a ona je tam naprosto nedůležitá!)

Z lavice se zvedla ruka drobné dívky (díky bohu, že ne "dívenky"). Sabina tady nikoho neznala, kromě kluků, kteří s ní chodili na základku. (Je to malá vesnice! Měla by znát skoro celou třídu!) Dávala pozor na každého, kdo zvedl ruku a vždysesočekáváním (ach, ty řádky jsou tak krátké, ale přece to nemůžeme dát na další, budeme šetřit papírem, oni to čtenáři určitě rozluští) dívala na každou holku (to zní divně).

,Mohla by to být moje kamarádka?' ptala se sama sebe. (Hej holka, a ty to poznáš takhle od pohledu? To chci taky! Využila bych to sakra dobře...)

„Venemová, Sabrina (nepřepsala jsem se, počkejte si. A taky vám to zní jak "vemenová"?)!"

Sabinu překvapilo, že neviděla nikoho, kdo by zvedal ruku. (Ok. Od teď zakazuju i spojení "zvednout ruku". Vůbec by s tím zvedáním čehokoliv měli přestat. Začínám na to být alergická.) Že by někdo chyběl? (No to je ale podivné... -_-) Otočila se k učitelce, aby si všimla její reakce (what? Achjo...) a pohled jí padl na (teď si připravte pevné nervy. Tuhle větu si pamatuju i po těch letech. Tenkrát mi ségra řekla, že je pitomá, a já se urazila. Neuměla jsem tu kritiku využít a poučit se z ní, takže to souvětí zůstalo tak, jak bylo, bohužel) dívku s nevyzpytatelnýma očima, dívku, kterou dnes zachránili, dívku, kterou přivezla na své klisně, a která teď seděla vedle ní a držela ruku hrdě zdviženou, pohled upřený na učitelku.

Laura Danelová si zapsala čárku a místo toho, aby přečetla další jméno, se zhuroutivha (zhroutila. Očividně jsem se nějak u toho psaní rozjela :P) na židli (pořád totiž stála, chodila nebo poskakovala) (Co má znamenat ta závorka? Na závorky tu jsem já! A vůbec, ta učitelka je divná.) „Venzelová, Sabina (pitomá, pitomá jména)," zašeptala a upřela na Sabinu užaslý pohled. V té chvíli Sabina pochopila, že je na seznamu poslední (dopsáno) holka, která se nehlásila (a díky tomu dopsanému slovu ta věta dává takový úchvatný smysl).
Učitelka na ni eště (jo, vážně jsem si myslela, že se to tak může psát) chvíli zírala a pak se otočila na dívku vedle ní (dělají z toho takovou vědu, jako by jim narostly rohy. Nebo spíš vemena... -_- .D) a Sabina si uvědomila, že ona, Sabina Venzelová, sedí vedle Sabriny Venemové (Vemenové. .D Hurá, já tam napsala i vysvětlovací větu pro případ, že by se čtenář - velmi pravděpodobně - ztratil).

Omámeně pootočila hlavu (a teď se bude pro změnu točit hlavou! Grrrrr) a spatřila Sabrinu, jak se na ni dívá, tentokrát se ale v jejích očích neztratila. (Ehm... O tomhle ten příběh neměl být...) Postřehla v nich (není tam v očích, jupí!) jiskru pobavení, jako by život byl jen film, který už Sabrina viděla, a tohle vtipná scéna. (Čarodějnice! A teď to konečně začalo dávat smysl :-D)

Pak se v očích (ale je to tady, sakra) mihlo přátelství, takový malý ohníček, který se může rozhořet (čárka) a Sabrina se usmála. (Kde se tam ta poslední část věty vzala? Nějak to nenavazuje.) Nejdřív očima, pak i pusou (a pak zvednutou rukou a hlavou a grrrr...). Sabina jí úsměv opětovala a pak se do konce hodiny soustředily jen na učitelku, která se už dostala z šoku (zkuste to vyslovit - z šoku) a zase energicky vyrolala (jo aha, vyvolala. Stejně jsem bůh ví proč nejdřív přečetla kvokala... .D) posledních několik kluků. Po zbytek času jim vysvětlila rozvrh a školní řád.

Uffff. Z téhle kapitoly jsem naprosto vyčerpaná. Ale snad vás to stále baví. Pokud ne, vynechte DSSPPJ a počkejte si na moje poslední dílko, které jsem vyhrabala v šuplíku. Prozradím jenom, že je to fan fiction na jeden film. ;)