Slátanina ✔

DSSPPJ - první

DSSPPJ - Dlouhá slátanina se spoustou postav s pitomými jmény

Kapitola 1. - Jelen a laň

Na velké skále stál dům. Dookola byly pole, louky, zahrady, stáj, chlév a z jedné strany začínal les. (Taaaak. Řekněme, že to musela být opravdu velká skála.) Ve vesnici pod skálou stálo hodně domů a uprostřed se tyčil malý kostelík. (Krásná vesnička. Docela mě to nudí, kdy už se něco stane?)

V domě na skále se právě otevřely dveře, i když v dálce za obzorem nebyla ani zlatá čára, oznamující východ slunce. (Jak složité souvětí k pouhému vyjádření toho, že byla ještě tma...) Tmavá postava se vybrala k lesu (hú, bojíme se). Tiché kroky nebylo skoro vůbec slyšet.

Laň Lana (a tady nám začínají ta pitomá jména. Počkejte, bude to horší) zastříhala ušima (jako králík). Byla si tím jistá - někdo se blížil. Otočila hlavu a podívala se na vysokého jelena. I on netrpělivě čichal (co to... Kdyby nic jiného, proč netrpělivě?). Neuměl však poznat, kdo přichází. Přiběhl ke své družce (kde jsem brala ta slova? Ve slovníku knižních výrazů?) a spolu potichu procházeli lesem k jejich domovu (já jako nevím, ale mají jeleni... něco jako doupě? Myslím, že ne).

Lana si sedla na suchou trávu a listí a jelen Jan (já se tak stydííím), hned jak se ujistil, že je dobře schovaná (jak jako, schovaná? Leží tam na hromadě suchého listí...), se vydal směrem k neočekávanému návštěvníkovi. (Echm... Proč?) Kroky slyšel blíž a blíž. (Ta divná stavba věty tak stupňuje to napětí, žejo? Ne...?)

„Jane, to jsi ty?" zeptala se postava šeptem. Jelen ten hlas poznával. Už mockrát ho slyšel. (Už jsem si říkala, že jsem se naučila psát souvětí. Tak očividně ne.) Radostně zapískal (what?) tak, aby ho Lana slyšela.

Konec první kapitoly. Dohromady jich je devět... ;-)