Slátanina ✔

DSSPPJ - čtvrtá

Poznámečka k minulé kapitole - dokonce se mi povedlo nevšimnout si, že jsem tam náhle přešla do ich formy, jako kdybych byla jedna z postav. Jedná se o tyto dvě věty.

Za nima se objevila mamka a nesla na rukou Susie, naši fenu.

První se zvedl taťka. Rozloučil se snámi a za chvilku jsme slyšeli, jak odjíždí autem.

Jinak je to v er formě :D Zajímavé... Díky Bláhe za povšimnutí :*

Kapitola 4. - Překážka (Stejně si myslím, že by bylo vhodnější třeba komplikace nebo tak...)

Sabina se skoro nechala ukolébat monotónním zvukem kopyt dopadajících na kameny (proč teda vstávala tak brzy?). Však vzdálený výkřik (to zní jak začátek verše) ji ihned přinutil zvednout hlavu (grrrrrr) a vytrhl ji z ospalosti.

I mamka to zaslechla a zastavila klisnu: „Mohlo se tady něco stát! Zastavte! (Synonyma by nebyla? To bych chtěla moc, co?) Třeba se utrhl kus skály! Počkejte na mě, hned se vrátím." (Ona ty děti pořád opouští!)

Za chvíli se opravdu objevila v zatáčce, kde se ztratila. (To šla pěšky? Vždyť u ní měla sedět dvojčata... Tady vidíte, že mám úplný bordel v tom, kde se která postava nachází. Nepomohl ani papírek.) Vypadala ustaraně. (Zavalilo cestu a nedostaneme se do školy. Hurá!)

„Ze srázu spadlo auto se třemi lidmi. Nikdo jiný tady není. (Och, z těch jednoduchých vět to napětí přímo čiší -_-) Same, Sel pohlídejte dvojčata. (Bez tý čárky to vypadá fakt podivně.) Sabino, Sáro a Sando (dopsáno r) Sandro, pojďte se mnou. Musíme jim pomoct." (A co třeba zavolat záchranku a hasiče? Ne, proč by, my to auto určitě zvládneme vytáhnout...)

Vybrané (au au, to je tak nešťastně zvolené slovo) se vybraly (to jsem nenapsala. Prosím, řekněte, že jsem nenapsala "vybrané se vybraly". Ještě do toho to moje poslovenšťování. Když už, tak se snad vydaly) k místu, kde došlo k neštěstí (a proč ne "došly k místu, kde došlo k neštěstí", abychom teda tu novou metodu používání slov se stejným základem využili co nejvíc?)

Brzy už viděly stržené kameny, jak auto sjelo dolů (hehe, to zní, jako by sjeli naschvál). Sabina opatrně nakoukla. (Kam? Ta věta nemá konec.) Viděla převrácené auto a přes tmu rozeznala (ehm... Spíš ve tmě, ne? A kromě toho, ona je POŘÁD tma? Očividně se to odehrává blízko pólu) tři postavy, dvě vepředu a jedna meší vzadu (já si to po sobě nepřečetla nebo co?).

Když se otočila, Sandra telefonovala sanitku (jako kdyby v té větě něco chybělo...) a máma se Sárou běžely pro lana (kam, zpátky? To si ta máma neuvědomila dřív, že je budou potřebovat? Počkat. Jak to, že s sebou mají lana? Pokud si vzpomínám, jeli původně jen na zastávku autobusu. A co nimi chtějí dělat? Doufám, že nebudou vytahovat to auto).

Když (když, když, když...) je přinesly, uvázaly jedho (já tam to n asi dopisovala později, takže nakonec vypadá jako h) kolem stromu a Sabina se spustila první.

Opatrně se přibližovala k autu. (Tady bych něco poznamenala, ale koukám, že to máme hned v další větě.) Připadalo ji (ježišikriste, já to napsala špatně, pomoc!) nebezpečné a nesmyslné, že zachraňuje někoho, kdo už může být mrtvý. (Ano! Je to nebezpečné a hloupé a vůbec! Vždyť jí je tak jedenáct!) Přesto ovládla svůj strach a vykročila ke dvířkám v zadní části auta.