Stiles & me [CZ]

Něco jako kamarád

Běžela jsem chodbou, ale nevěděla kam. Přišlo mi, že nikde nebylo bezpečno. Slyšela jsem za sebou kroky. To jsou ony. Nebo Stiles? Ne, proč by to dělal?

Zahnula jsem na dámy. Zamkla jsem se do jedné kabinky a vypustila ven slzy. Moc, vážně moc jsem si přála, aby mě nenašly. Alespoň tentokrát.

Otevřely se dveře. Zatajil se mi dech. Zavřela jsem potichu záchod(**nebo jak se tomu říká, když sklopíte takové to prkýnko co není prkýnko ale je to vlastně poklop??:DD**), posadila se na něj a nohy přitáhla k sobě.

"Jsi tady?" vážně to byl on. Byl to Stiles. Ale nechtěla jsem, aby mě viděl brečet a tak jsem neodpověděla.

"Já jenom že...no...jsem na holčičích, víš? Takže by bylo fajn, kdybys...no kdybys vyšla ven, protože tohle je vážně...ehm...divný. Fakt si připadám jak nějakej úchyl nebo tak," vydal ze sebe. Jakmile to dořekl, přišel na záchod někdo další. "Šmíráku!" začala tam křičet nějaká holka. Stiles začal taky křičet, ať ho nechá nebo co, tak jsem se podívala klíčovou dírkou. Moc jsem toho neviděla, ale mám dojem, že ho mlátila botou. Nakonec jsem slyšela, jak říká, že dojde pro nějakého učitele. Vážně jsem se nad tím musela pousmát, jenže to na tom nic neměnilo.

"No tak, já ti neublížím, věř mi." zkusil za kliku, když holka odešla. "Prosím tě odemkni ty dveře. Chci ti jenom pomoct," zašeptal. Věděla jsem, že toho možná budu litovat, ale utřela jsem si tváře a odemkla.

Stiles se mi podíval do očí. "Budeš v pohodě?" kývla jsem. Podal mi mou kabelku a do ruky mi vtiskl mobil. Nikdy se nestalo, že by se mě někdo zastal. Nebo že by se o mě staral. Chtěla jsem mu poděkovat, ale nemohla jsem vydat ani hlásku. Věděla jsem, že jedno jediný slovo by mě naprosto zlomilo a znovu bych se rozbrečela.

Podíval se na hodinky. "Už je nejspíš zavřená jídelna. Nechceš někam zajít na oběd? Jako ne rande. Jenom tak že...aby ti bylo líp, ale rozhodně nemyslím rande. Teda ne že bych s tebou nechtěl jít na rande...Tím nechci říct že bych šel....Chápeš ne?" zavřel oči, aby zklidnil svou mysl, " takže?" Jen jsem zavrtěla hlavou a odešla pryč.

Stiles šel za mnou chodbu, když vtom se tu objevil ____. "Stilinski!!" zařval přes celou chodbu, až ze tříd začaly vylézat hlavy studentů, které jejich vyučující museli usměrňovat, aby se vrátili na své místo.

"Stiliski, já chápu, že jsi ve věku, kdy tě zajímají taje ženského těla...a neříkám, že v mém věku tě to přejde...nepřejde, věř mi, ale jako by ti nestačilo být jednou po škole!"

"A-ale ona mě mlátila botou," obhajoval se s vyděšeným výrazem. Kouč k němu přišel blíž a položil mu ruku na rameno. "S ženskýma jsou vždycky problémy, Stilinksi. Tak si zvykej!"

"A-ano, kouči."

"A v neděli nehraješ!"

"C-cože?! Nehraju? Jak nehraju? Kouči musíte mě nechat hrát!"

"Říkám to s těžkým srdcem, ale tato dívka," podíval se na tu holku," to stihla říct i jiným. Jako například řediteli školy." Stiles se zatvářil strašně dotčeně a probodl ji pohledem. Já mezi tím kousek poodešla.

"Hej, hej počkej!" zavolal na mě. Zastavila jsem se.

"Stilinski! Vrať se! Ještě jsem s tebou pro dnešek neskončil!"

"Ale já s vámi ano, kouči," prohodil nezvykle ledabyle.

"Jak že jsi říkala, že se to jmenuješ?" otočil se na mě.