Stiles & me [CZ]

Útěk

Ve spleti chodeb jsem se málem ztratil. I přesto jsem našel ty dveře, za kterými by měla být.

"Caroline?" zeptal jsem se.

"Co se stalo? Pustili tě?"

"Ne, přišla záchrana, dostanu tě odtamtud, počkej."

"Stilesi uteč. Nechej mě tady."

"Co to kecáš? Proč bych to dělal?"

"Zachraň se. Tyhle dveře stejně neotevřeš. Stilesi, já nejsem důležitá, nebudu nikomu chybět, ale ty máš tátu a máš spousty přátel. Běž, dokud je ještě čas. Prosím tě."

"Jsi důležitá. Pro mě ano. Počkej jenom chviličku." Zkusil jsem dveře vedle. Byly odemčené. Leželo tu spoustu věcí, které by se možná daly použít. Vzal jsem si páčidlo.

Přišel jsem zpátky a začal dveře páčit. S nimi to ale ani nehnulo. Uslyšel jsem ji, jak začala potichu vzlykat.

"Car, to bude dobrý," opřel jsem si čelo o dveře, "já něco vymyslím. Řekl jsem ti přece že mi můžeš věřit."

Chtěl jsem jít zpátky do toho skladu, jenže injekce zase zapracovala. Sykl jsem a složil se k zemi. Hlavu jsem si schoval do dlaní a doufal, že už to bude pryč. Bolelo to nesnesitelně.

Někdo přišel ke mně. Přál jsem si, aby to byl Derek, i když bych ho za tohle radši neviděl.

Derek to ale nebyl. Byl to jeden z našich spolužáků. Z těch omámených.

Otočil mě tak, aby mi viděl do tváře. Já se ještě pořád nemohl tou bolestí ani pohnout.

Dal mi pěstí. Kvůli tomu sajrajtu co mi koloval v krvi, jsem si to ale skoro ani neuvědomoval. Když mě začal kopat, tak už to bolelo trochu víc. Stejně jsem ale pomalu nevěděl co se děje.

Někdo něco zakřičel. Přesně nevím co se to tam stalo. Najednou mě podpíral Derek. Vedla stála Caroline. Podíval jsem se na ty dveře. Byly vykopnuté. No jo, Derek a jeho vlkodlačí síla. Ten kluk co mě mlátil ležel na zemi a nevypadal zrovna v pohodě.

"Běžte sami," slyšel jsem tlumeně.

"De-Dereku, snažil jsem se mu říct, aby šel taky.

"Běžte. Hned!" Jakmile mě pustil, málem jsem zase spadl. Caroline mi hodila ruku, kolem jejího krku, abych byl vůbec schopný udělat krok.

Vypadalo to, že přesně ví, kam jít. Derek jí dal asi instrukce. A taky cestou sem všechny pomlátil, protože jsme procházeli kolem samých mrtvých. Už se nedivím, že mu to tak trvalo.

A konečně jsme byli venku. Čerstvý vzduch mi vážně chyběl. Bohužel i sebemeší zvuk mi působil velkou bolest hlavy. Na ulici je zvuků spousta a hlasitých. Nebylo to příjemné prostředí.

"Už-už nemůžu," řekl jsem, když jsme byli v dostatečné vzdálenosti.

"Ještě kousek, musíme tě dostat aspoň k nám domů."

"Ke-Ke Scottovi...Je to blíž."

"Dobře, tak ke Scottovi," potvrdila. Najednou jsme byli u McCallů v předsíni. Z cesty jsem si nic nepamatoval.

"Co-co se stalo? Byl jsem mimo?" zeptal jsem se Scotta, který mě pomalu vedl ke gauči.

"Ne, nebyl. Proč?"

"Ani nevím," zalhal jsem. Položil jsem se na gauč. Všechno mě bolelo a v hlavě jsem měl pořád nějaký tlak.

"Scotte? Promiň."