Stiles & me [CZ]

Bloudění

"Zavolám záchranku," navrhla jsem Stilesovi.

"Ne, to ne," zašeptal skoro neslyšně, aniž by otevřel oči.

"Stilesi, nejsi v pořádku. Máš vysokou, hodně vysokou horečku."

"Oni by to nepochopili."

"Ani já to nechápu."

"Právě proto," řekl záhadně.

"Tak co pro tebe můžu udělat? Vůbec nevím co mám dělat," zalitovala jsem.

"Vůbec nic. Bude to dobrý," zašeptal a já mu kývla.

Když po chvilce usnul, chtěla jsem mu vyměnit mokrý kapesník na čele. Jelikož jsem netušila, kde mají McCallovi koupelnu, vydala jsem se na průzkum.

První dveře, co jsem otevřela vedly nejspíš do ložnice Scottovi mámy, tak jsem pro jistotu zase rychle vypadla. Další pokoj, na který jsem narazila, byl Scottův. Obyčejně, bych nic takového nedělala, ale v tom pokoji bylo něco, co naprosto upoutalo moji pozornost, takže jsem vešla dovnitř a zavřela za sebou.

Na posteli byla položená veliká kniha. Knihy jsem zbožnovala už jako malá. Všechny ty příběhy, co můžete zažít, aby jste unikli z reality. Všechno to nadpřirozeno, co vás volá k sobě za dobrodružstvím.

Sklonila jsem se ke knize a podívala se na obal. Byla už stará. Otrhaná a poničená. Název nešel přečíst, ani autor a tak jsem ji otevřela. Byla plná mýtů, legend a démonů. Listovala jsem knihou a žasla nad těmi neuvěřitelně živími obrázky, které na mě číhaly na každé stránce. Všimla jsem si záložky, která málem vypadla, když jsem s knihou pohybovala. Stránka, kterou měla zakládat byla vytržená. Jediné, co po ní zůstalo byl nápis Vlkodlaci.

Vydržela bych se kochat ještě dlouho, naneštěstí v obýváku ležel Stiles, tak jsem knihu položila a dál hledala koupelnu.

Když jsem ji našla, zděsila jsem se svého vlastního odrazu v zrcadle. Už jsem to nebyla já. Jen špinavá troska s potrhanými šaty. Rozcuchané vlasy mi padaly do očí, které byly už tolik zarudlé od pláče, že barva bělma skoro splývala s bavou krve, která mi tekla z malého škrábance na bradě. Krev jsem si utřela a zaměřila se na své rozpraskané rty, co se smály naposledy před týdnem. Přišlo mi to tak dávno.

Trochu jsem si umyla obličej a konečně namočila obklad ve studené vodě.

Jakmile jsem sešla ze schodů, přiběhla jsem vyděšeně ke Stilesovi, zdálo se, že nedýchal. Když jsem se ale zaměřila pozorně, uslyšela jsem to tiché sýpění. Dech byl sice slabý a nevýrazný, důležité je, že byl.

Položila jsem mu obklad na čelo a zamyslela se nad tím vším, co se za poslední dobu stalo.

Z myšlenek mě vyvedl zvuk zvonku. Cukla jsem sebou. Kdo by to tak mohl být? Nevěděla jsem jestli otevřít nebo předstírat, že doma nikdo není, ale co když to je někdo, kdo může pomoci? Třeba Alison..

Překonala jsem samu sebe a přikročila ke dveřím. Vtom se otevřely.

"Caroline, že ano?" byla to paní McCallová ,"promiň, nemohla jsem v tašce vyhrabat klíče, ale už je mám," vysvětlila. Bože, jsem tak paranoidní...

"Tak kde ho máme?" zeptala se, zastrčila si za ucho pramínek kadeřavých vlasů a já ukázala na gauč. Přiběhla k němu a se starostlivým výrazem mu změřila tlak a zkontrolovala další životní funkce. 

"Nic vážného, bude v pořádku," usmála se, "jen je hodně vyčerpaný. Řekni mi, co se stalo," vyzvala mě.

"No, já vlastně nevím. Promiňte, jsem z toho zmatená," snažila jsem se sebevíc vyhnout odpovědi a něčemu, čemu sama nerozumím.

"To nevadí, Scott mi to vysvětlí. Když už jsme u toho, kde je Scott?" zeptala se podezřívavě s odměřeným tónem. Jenže to jsem bohužel taky nevěděla. Jen jsem pokrčila rameny.

"Dobře, hlavně se uklidni, já vím, jak život s nimi může být náročný," mrkla na mě.

"S nimi?" nechápala jsem.

"Se smečkou," povzdechla si. Vůbec jsem nevěděla, co tím myslí. Vážně řekla se smečkou?

"Budu se muset vrátit do práce. Kdyby se se Stilesem něco dělo, zavolej mi, číslo máš na ledničce. A v ní najdeš určitě nějaké jídlo, tak ne, že nám tady budeš hladovět."

"Děkuju," přikývla jsem, ale nevěděla, co si myslet. To vážně jen tak odejde a zase mě tu nechá s ním samotnou?

Jakmile odešla, vydala jsem se k ledničce. Najdu v ní jídlo? Skoro nic tam nebylo. Vzala jsem si tedy jablko ze stolu a zakousla se do něj. Bylo mi blbé vyjídat cizí lidi, ale měla jsem už takový hlad.

Najednou jsem uslyšela velkou ránu. Přiběhla jsem do obýváku. V okně byla díra a střepy skla rozsypané všude kolem. Můj pohled sklouzl na věc, která to způsobila. Kámen. Ležel pod stolkem. Opatrně jsem se k němu přiblížila a zjistila, že provázkem je kolem něj přivázaný papírek. Odprostila jsem ho od provázku, přičemž jsem se podívala na Stilese. Ještě pořád spal. Má vážně tvrdý spánek.

Třesoucíma se rukama jsem rozložila záhadný papírek. Černým tiskacím písmem na něm bylo napsáno něco, z čeho se mi naprosto zatajil dech.

(Tak co myslíte, že bylo na papírku napsáno? A od koho vzkaz byl? :D Schválně mi napište, co si myslíte :D Jinak díky za veškerou podporu <3)