Stiles & me [CZ]

Bratranec Miguel

Derek mě zavezl ke kostelu. Seděla na zemi opřená o betonovou zídku, oči v slzách.

"Počkej tady," pokynul jsem Derekovi a vylezl z auta. On ale vylezl se mnou. To se dalo čekat - je to Derek.

"Car? Car, jsi v pořádku?" zeptal jsem se a naklonil se k ní.

"Právě jsem byla na pohřbu své matky, co myslíš?" v jejích očích jsem uviděl vztek. Tohle je přesně to, co jsem nechtěl.

"Promiň. Já jen že...chci se ti moc omluvit že jsem nepřišel. Já jsem vážně chtěl, ale..."

"Ale. Nechápu, že jsem byla tak naivní a věřila ti," skočila mi do řeči mezi vzlyky.

"Já ti teď nemůžu říct důvod, ale prosím tě, věř mi dál. A věř mi, že kdyby to nebylo fakt nezbytný, tak bych tu teď už těch pár minut seděl s tebou."

"Hodin."

"Cože?"

"Pár hodin."

"Né, Caroline...sedíš tu takhle několik hodin?"

"Dvě...Čekala jsem na tebe," odvrátila pohled. To přece nemohlo být tak dlouho. Nemohl jsem tam tak dlouho trčet. Nezachránil jsem její mámu, ani jí nepřišel na pohřeb a nechal Caroline sedět několik hodin před kostelem, zatímco Derek stál za mnou se smrtelnou a překvapivě účinnou zbraní za zády.

"No tak, vstávej, ještě se nachladíš," pomohl jsem jí vstát. Jak jsem ale natáhl ruku, vyhrnul se mi rukáv a ona uviděla mé obvázané zápěstí, což způsobilo ta pouta, ale vysvětlete jí to. Vstala. Kdyby ty šaty nebyly smuteční, řekl bych, že vypadá nádherně. Chtěl jsem jí půjčit mikinu, ale zastavila mě.

"Proboha Stilesi, co sis to udělal?" vzala mě za ruku a zadívala se mi hluboko do očí.

"Ty si myslíš, že...ne, to ne. Já...byla to nehoda. Pořezal jsem se omylem, když jsem...když jsem krájel mrkev."

"Krájel jsi mrkev?" přikývl jsem, " jak sis při krájení mrkve mohl do háje pořezat zápěstí?"

"Na to je jasná odpověď." Podívala se na mě nechápavě. "Jsem prostě nešika," zasmál jsem se, aby to nebrala tak vážně. Stejně si ale myslím, že mi to nevěřila. Spíš se dívala ještě víc naštvaně.

"Měl sis vymyslet lepší výmluvu. Nebo mi chceš tvrdit, že tohle bylo to důležitý, proč jsi nepřišel? Krájel jsi mrkev? " No do háje, tohle jsem nečekal.

"Totiž on můj bratranec...bratranec Miguel," ukázal jsem na Dereka, "on mívá takový záchvaty. Dneska to bylo vážně hrozný, málem mě zabil...No a...A na to se jí mrkev," usmál jsem se. Horší výmluva mě snad napadnout nemohla. Caroline se tvářila nedůvěřivě a Derek jako tikající bomba, která má každou vteřinu vybuchnout.

"Proč mi lžeš?"

"Cože? Ne, nelžu ti. Migueli, viď že je to pravda?" Neodpověděl.

"Je pro něj těžký o tom mluvit," vysvětlil jsem. Caroline se na něj dívala podezřívavě a vyděšeně.

"Neboj se ho. Taky má nějakou... psychickou poruchu...Vypadá jako vrah."

"Zabiju tě," ozval se potichu Derek a díval se na mě naštvaně jako ještě nikdy.

"A taky se tak někdy chová...nechceš zavíst domů?" nabídl jsem jí.

"Ne, to je dobrý, projdu se."

"Tak já se projdu s tebou." Nijak na to nereagovala, ale ani neoponovala, tak jsem šel s ní. A Derek za námi.

"Co to děláš?" zeptal jsem se ho.

"Jdu s vámi."

"Ne, nejdeš," snažil jsem se ho odbýt.

"Zkus mi zabránit," pronesl vyzývavě. Tak jsem sepjal ruku v pěst a jednu mu přetáhl přes čelist. Derek se ani nepohnul ale já se bolestí málem válel po zemi. "Asi mám zlomenou ruku," stěžoval jsem si. To jsem ale neměl dělat. Derek mě za ni chytil. "Ukaž?" řekl na oko mile a pevně mě stiskl. "Myslím, že ji máš zlomenou teprve teď."

"Ty mi to oplácíš, co?" Přikývl.

"Asi půjdu napřed," rozhodla Caroline.

"Ne, ne, ne. Počkej, už jdu. Migueli drž si odstup aspoň tři metry. Jasný?" Pochopil a šel nějaký kus za námi. Stejně jsem se ale cítil jako vězeň na vycházce. Vždy když jsem se otočil, sledoval mě přímým pohledem.

Najednou jsem ucítil ostrou bolest v hlavě. Sykl jsem bolestí. Před očima se mi začalo rozostřovat. "Co se...co se to...?" vydal jsem ze sebe omámeně. "Ca-Caroline?" podíval jsem se na ni. Něco mi říkala, ale slyšel jsem to tak nějak tlumeně. Zavrávoral jsem. Kdyby mě nechytila, skončil bych na zemi.

"Stilesi. Stilesi. Jsi v pohodě? Co se děje?" uslyšel jsem konečně vycházet z jejích úst. Vše se vrátilo do normálu.

"Ehm...to...to nic," otřepal jsem se.

"Určitě? Vylekal jsi mě."

"Promiň."

"Kde je Miguel?" zeptala se po chvíli.

"Za námi," odpověděl jsem. Když jsem se ale otočil, nebyl tam. "Migueli?" zakřičel jsem do prázdna. "Asi se urazil, je dost náladovej," uklidňoval jsem hlavně sám sebe. Věděl jsem, že to není pravda. Rozhlídl jsem se, jestli neuvidím něco podezřelého.

"Stilesi?" zatahala mě Caroline za rukáv. "Co je tohle?" Podíval jsem se kam ukazuje. Naproti nám šla skupinka lidí. Všichni čtyři byli z naší školy.

"Spolužáci," odpověděl jsem tónem jako A co má bejt?

"Proč mají ty nože?" zeptala se vyděšeně. Já jsem ale žádné neviděl. "Nože? Nemají nože."

"Ale jo. Všichni drží dýku, copak ty to nevidíš?"

"Caroline. To je dobrý, možná je to tím stresem. Možná jsi jenom..."

"Allison o nich mluvila," přerušila mě.

"A-Allison? Allison Argentová? Kdy?"

"Ten večer co mě vezla do nemocnice," odpověděla.

"Ale Caroline, Allison už tady nebydlí. Odstěhovali se přece," zalhal jsem. Až moc dobře jsem si pamatoval, že je mrtvá. Obzvláště, když jsem za její smrt mohl z menší části já.

"Tak se možná vrátila. Říkala že jsi ji poprosil, ať mě zaveze. Hlavně ale mluvila o nich," ukázala na partu, která se pomalu přibližovala. "Stilesi pojď, musíme jít," zpanikařila a táhla mě na opačnou stranu. Nechápal jsem ani slovo.

"No tak, nic se neděje. Car, je to v pořádku." Držel jsem ji za ruku.

"Proč mi nevěříš? Stilesi proč mi nevěříš?" v očích se jí objevily slzy. Myslím, že se jich vážně hodně bála.

"Samozřejmě že ti věřím. Jen nechci, aby ses bála zbytečně. Podívej, půjdem k nim a uvidíš, že nám nic neudělají," snažil jsem se ji přesvědčit. Nakonec nuceně přikývla.

Brzy jsme se setkali tváří v tvář. "Čau lidi, jak to jde?" pozdravil jsem. Odezvy jsem se ale nedočkal. "Hej, jste v pohodě?" zamával jsem jim před očima. Nic. "Asi si něco vzali," řekl jsem a otočil se k ní.

Vtom Caroline vykřikla. Jeden z nich mě omráčil.