Stiles & me [CZ]

Běs

Pomalu jsem přicházel k vědomí. Caroline odněkud volala moje jméno. Všude byla naprostá tma. Vůbec nic nebylo vidět. Ani obrysy, prostě nic.

"Car?"

"Stilesi," oddechla si, "kde jsi?"

"Po-počkej na místě. Já tě najdu," slíbil jsem. Byl jsem naprosto vyčerpaný. Všechno mě bolelo, tak tak jsem se zvedl ze země. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se.

"Jo, jsem. A ty?"

"Taky," zalhal jsem a šel za jejím hlasem. "Jsi někde u zdi nebo...?"

"V rohu."

"Fajn. Rohy by tu mohly být jen čtyři. A nebo by to nemusela být čtveratá ani obdélníková místnost. Vlastně by to nemusela být vůbec místnost a..."

"Zase jsi nervózní že?"

"Proč myslíš?"

"Moc mluvíš." Chtěl jsem to popřít, ale k mé smůle měla pravdu. Šel jsem podél zdi.

Někoho jsem se dotkl. "Jsi to ty?"

"Cože?" ozvala se úplně odjinud. Uskočil jsem. "Je tu s námi ještě někdo, ale myslím, že nežije," snažil jsem se mezi dlouhými vlasy nahmatat tepnu, nic.

"J-je mrtvá? Chtějí nás zabít. Měl jsi mě poslechnout! Teď jsme tady nemuseli trčet."

"Nikdo nás nezabije, jasný? Mrzí mě, že jsem ti nevěřil, ale s tím už teď nic nenaděláš."

"Vážně se na tebe nedá spolehnout," oznámila zklamaným tónem.

"Car. Já tě teď najdu a vypadnem. Věř mi aspoň v tomhle, prosím tě."

"Stilesi, já jsem se v tobě sakra spletla. Nikoho jsem nezajímala, nikdo mě nechtěl a pak ses objevil ty. Kluk, se kterým jsem se chtěla seznámit už tak dlouho, kluk s úžasným úsměvem a jiskrou v očích, který dovede vždy překvapit. A myslela jsem si, že už bude všechno lepší, ale je to pořád jen horší!"

Dotkl jsem se někoho dalšího. Zalapala po dechu. Byla to ona. Držel jsem ji za předloktí, aby se mi v té tmě znovu neztratila. "Vidíš? Našel jsem tě. Car, já...já se snažím. Já se vážně moc snažím, jenže to prostě nejde. Vždycky se něco pokazí, nějaká malá hloupost, která ale zkazí všechno. A to se děje celej můj život. Ale teď nás odsud dostanu. To ti slibuju," řekl jsem i přes to, že jsem si tím nebyl tak úplně jistý, "ale potřebuju, abys mi věřila, dobře?" dodal jsem.

"Vždyť já ti věřím. Stilesi, tys byl jediný, kdo si mě za celý dva roky vůbec všiml. I když jde všechno dolů, jsem ráda, že někoho mám. Nepřišel jsi na pohřeb mé mámy, ale chápu, že jsi k tomu měl určitě dobrý důvod, i když mi nechceš říct pravdu. A i přesto, že kdybys víc věřil ty mě, nemuseli jsme tu být, tak jsem ráda, že když už, tak jsem tu právě s tebou."

"Děkuju," vydechl jsem překvapeně.

"Ale stejně jsem naštvaná," konstatovala důležitým tónem.

V hlavě se mi zase objevila ta ostrá bolest. Sykl jsem a stiskl její ruku.

"Děje se něco?" zeptala se.

"Ni-nic," vydal jsem ze sebe s těží.

"Praštili tě. Možná máš otřes mozku."

"Věř mi i v tom, že tohle nebude tím."

"Tak čím?"

"Derek se moc nudil," vysvětlil jsem a marně si přehrával ten moment, kdy dovolil paní Yukimurové, aby mi něco píchla.